Novinky

Pohoda 2011, 7. – 9. července 2011, Trenčín/SK, den 3.

Vedro, vedro, vedro. Stín. Voda. To je souhrn mých myšlenek, které se cyklicky opakovaly v mojí hlavě během třetího dne na letišti. O každý kousek stínu zde probíhaly souboje. Hasičská auta s vodními gejzíry byla vítána s hysterickým nadšením. Líné sobotní popoledne jsme kromě povalování se v různých stinných rozích strávili na dancehall workshopu. Divím se, že se mi po něm nezapletly ruce a nohy do vánočky. Ale vyhnat si nahoru trochu endorfinů bylo velmi příjemné.

Hudebně jsme svůj sobotní program odstartovali s islandskou kapelou Bloodgroup. Kvalitní electropop s takřka jižanským nábojem by mě za normálních okolností roztancoval, nebýt toho šíleného vedra. Často si kladu otázku, jak je to možné, že se na ostrově s populací srovnatelnou s Brnem, rodí tolik kvalitních skupin. Možná to bude tou polární září.

O jižanském náboji se bohužel nedá hovořit v případě dalších seveřanů: Peter, Björn and John. Autoři pískací hitovky Young Folks se jinak předvedli jako tuctoví indie popíčkáři, které slovenské vedro umořilo natolik, že je to hraní vlastně úplně přestalo bavit. Stejně tak i mě.

Ještě že máme ty české kapely. WWW jsou pojmem, který na Pohodě dokázal, že i v konkurenci zahraničních kapel se můžou řadit k tomu nejlepšímu, co bylo na festivalu k mání. I přestože byli poznamenáni absencí DJ a Milesiným pochroumaným kotníkem, na jejich výkonu to vůbec nebylo znát. Epileptické projevy Sifona spolu s drásavými texty a drsnou hudbou fungovala dokonale. Energie, která bylo do publika vysílána, se kapele vracela zpět. Karamel je cukr, co se neuzdraví. Jen po mých kamenech zůstaly ve vodě díry. Před pikolou, za pikolou, přestal jsem tě hledat. Až mě zabolela ruka z toho hip-hopového křepčení. Krom známých písní Sifon představil i pár nových věcí z připravovaného alba a nešetřil děkováním za energii z publika. Už aby se to orlí mládě vylíhlo ze skořápky, těším se na něj!

WWW nasadili laťku hodně vysoko. Co potom říct o výkonu Micachu and the Shapes? Jedním slovem: průser. Možná to bylo špatným zvukem, kvůli kterému nebylo Mice Levi rozumět ani slovo a celý zvuk kapely se rozplynul do jedné velké nekonzistentní hmoty. Na skladby z tolik oceňovaného alba Jewellery téměř nedošlo a Micachu se navíc ukázala jako dost, ehm, svérázná frontmanka. Zklamání letošní Pohody.

Ještě že existují hudebníci, jako je M.I.A. Jeden od nich může znát jen jedinou písničku, ale stejně jej jejich show totálně nadchne. I přes to, že je opět dost špatný zvuk, díky kterému celý koncert zní jako odlet helikoptéry a to, že Mathangi "Maya" Arulpragasam zpívá, si můžeme opět jen domyslet. Apokalyptická show začala asi 10 ti minutovým psychedelickým videem, kdy jsem byla opravdu ráda, že nejsem pod vlivem drog. A pak to začalo: šílený výlet do indických krajin, ujetá videa, ujeté kostýmy. M.I.A. si bere na podium fotografy. Ochranka šílí, M.I.A. si užívá na pódium ve světle blesků. M.I.A. se vrhá do publika, ochranka šílí, M.I.A. se směje pod vousy. M.I.A. zve na pódium skupinu fanoušků. Je to jízda, tancujte se mnou. Lidi jsou v euforii. Tahle ženská to prostě umí rozjet a letiště v Trenčíně bude na šílenou jízdu v jejím doprovodu ještě dlouho vzpomínat.

Poté nastává velké dilema: Beirut nebo FM Belfast? M.I.A. nám rozproudila krev v žilách natolik, že se nám nechce zklidňovat na Beirut. FM Belfast se ukazují jako správná volba, žel s křížkem po funuse na posledních pár písniček. Nejznámější songy, Par Avion a Underwear, ale stíháme. Opět se podivuji nad tím, kde berou ti Islanďané energii. Publikum je miluje a já s chutí skáču téměř až do střechy O2 stanu.

Pak už ale přichází nutné zklidnění ve formě Portishead. Pro mě osobně možná ještě zásadnější kapela, než Lamb. Beth Gibbons předvádí stoprocentní výkon a já společně s ní zpívám Over, Glory Box i Roads. Jen kdyby kolem mě pořád nekorzoval ten otravný dav, deroucí se hlouběji do publika nebo naopak ven z něho. Hudba Portishead je pro mě příliš intimní, abych si ji mohla plně užít, když kolem mě neustále někdo povídá a pochoduje. To je však hold nevýhoda velkých festivalů.

Depresi z Portishead bylo potřeba opět pozvednout něčím živějším. Magnetic Man mě ale nebaví. Tahle dubpstepová vlna, kterou kolaborace Benga, Skreama a Artworka zastupuje, mě prostě míjí. Diskotékový dubstep: bolí mě z toho uši, nedá se na to pořádně tancovat a ta protáhlá skučivá basa ve mně vždycky roztřepe všechny vnitřnosti. Ale davy to očividně bavilo, což dokazoval masivní dav v O2 stanu.

A stejně je se to má i s producentem Rusko. Christopher Mercer pokračoval v dubstepovém večírku, který započali Magnetic Man. Neříkejte mi, že tenhle kluk z Leedsu na něčem nefrčí. Jeho postapokalyptické kreace, které s nasazením předváděl za mixpultem během dvouhodinového setu, by nevydržel ani trénovaný cvičitel aerobiku. Na Ruska se na rozdíl od Magnetic Man dalo alespoň trochu tancovat, ale stejně existují v rámci žánru mnohem zajímavější projekty. A vůbec v rámci celé elektronické taneční scény.

Na vítání slunce jsem nevydržela, ranní bohoslužbu jsem zaspala. Nesnesitelné vedro udeřilo do stanu, já se probouzím a uvědomuju si, že už je zase po všem.

Pár rad pro příště: lepší elektronickou hudbu, lepší DJ’s a víc sprch. Jinak to bylo super, jako vždy.

Foto Kryštofotí - Beth Gibbons (Portishead)