Novinky

Pohoda 2011, 7. – 9. července 2011, Trenčín/SK, den 1.

Festival Pohoda letos zaburácel už popatnácté a dostal svou vlastní občanku. Já jsem obsadila Pohodu počtvrté. Můj první ročník, tuším že to bylo rok 2005, si pamatuju jen matně. V hlavě mi však zůstala vzpomínka na nadšení, které ve mně festival vzbudil po předchozích zkušenostech s festivaly českými. Druhým rokem jsem Pohodu skoro obrečela, protože nedojeli Air. Třetím rokem už jsem ji obrečela doopravdy, když jsem se s pocity východní emigrantky třepala promoklá na trenčínském nádraží a stále dokola si v hlavě přehrávala padající modrou plachtu obrovského stanu. Ale nezanevřela jsem. Loni jsem sice vynechala, zato letos jsem naběhla připravená užít si ty tři dny, jak jen to nejlépe půjde.

Warm-up Pohoda!

Čtvrtek bývá na již tradičně rozehřívacím dnem. V provozu byly i letos pouze dvě pódia a program časově omezený. "Vypadá to tady jak na kolotočích," pomyslím si při první procházce areálem. Řetízkáče, centrifugy, s tím si běžte na Matějskou. Vzpomínám na rozhovor Karla Veselého, Antonína Kociábka a Tomáše Turka, který je v tomto případě docela k tématu. Pro Pohodu byla pestrá paleta doprovodných zábavných aktivit vždycky dost typická: taneční workshopy, dětský koutek, festival deskových her. Je léto, tak co bychom se nebavili. "Hudba tu ale vždy byla na prvním místě," dušuje se organizační tým. Tak co ty blikající kolotoče, probůh?!

Čekáním na hvězdu čtvrtečního večer a možná celého festivalu, velikána Mobyho, jsme si příjemně zkrátily absurdním Havlovým filmem Odcházením v sympatickém festivalovém kinematografu. Čas od čtvrté odpolední, kdy se prvním stovkám nadšenců konečně otevřel festivalový areál, bylo ale možné trávit i hudbou. Pod plachtou modrého O2 stanu byla k vidění a slyšení dechovka. Balkan Brass Battle lákal nejen na temperamentní rytmy ale především na "souboj" dvou dechovch souborů ve skvělé formě. Své síly změřily The Markovič Orkestar a Fanfare Ciocarlia. Kdo se nemohl dočkat Mobyho vystoupení mohl si zablbnout na jednom ze dvou Bodyrock workshopů, kde si fandové mohli zakřepčit pod vedením lektroky speciální taneční sestavu k Mobyho hitu Bodyrock.

Odbyla půlnoc a nastoupil Moby

Pak už ale odbyla půlnoc a na Bažant stage se vyhoupl očekávaný Moby. Na tiskové konferenci tento vzrůstem nevelký Američan prohlásil, že dosud nepochopil, proč jeho hudba zajímá tolik lidí. „Vždycky jsem myslel, že budu učit filozofii, nebo prodávat v nějakém knihkupectví. Hudba mě baví, ale už jsem znechucený z neustálého kolotoče hudebního byznysu,“ sdělil novinářům a desítkám fotografů.

A na jeho koncertě to bylo znát. Zazněly všechny důležité, proslavené hity: Porcelain, Natural Blues, Lift me up, Bodyrock, Honey. Hudba však celou dobu zněla jako z desky. Vše bylo automatické, děkování publiku bez většího osobního vztahu. Jako by Moby jen přijel odehrát třistašedesátý koncert v řadě a vlastně ho to ani moc nebavilo. Zpíval o emocích, ale žádné vlastní pocity do vystoupení nedával. Nutno dodat, že koncertu ublížilo i špatné ozvučení pódia (což se později ukázalo být častým jevem na letošním ročníku Pohody). Zadní řady publika si tak musely refrény odzpívat samy, protože opravdu nebylo slyšet, co ten holohlavý pán tam na pódiu zpívá. Natož aby mu bylo rozumět. V druhé polovině už se vystoupení – snad vlivem zmiňovaného zvuku – zvrtlo v obyčejnou, jednotvárně znějící diskotéku.

Po skončení Mobyho rozjel na O2 stage  svoji párty slovenský „ujo vitamín“ B-komplex. Jedna z velkých evropských hvězd současné drum’n’bassové scény domácí publikum očividně bavila. Nejsem velkou fanynkou tohoto žánru, tak jsem raději dala přednost vyhřátému stanu. Bylo potřeba nabrat síly a připravit se na další dny, co se programu týče o poznání nabitější.