Novinky

Pohoda 2011, 7. – 9. července 2011, Trenčín/SK, den 2.

Po dní stráveném ve městě Trenčín (krom skvostného hradu skýtá i jiná potěšení v podobě obchodu, restaurace, kamenné toalety a dostatku stínu) jsme se do areálu vrátily tak akorát v čas, abychom stihly koncert belgických dEUS. Poctivý a kvalitní indie rock v jejich podání rozvířil přítomné publikum na Bažant Stage.

Vrcholem pátečního podvečera se stali nad očekávání výborní Battles, jejichž vystoupení ve mně vyvolalo totální nadšení. Jejich nová deska Glass Drop mě moc nebaví. Technicky je sice dokonalá, ovšem působí, jak kdyby vznikla v akvárium. Na pódiu se však veškerá sterilita vytratila a zůstala jen spadlá čelist nad dokonalou souhrou všech tří muzikantů na podiu. Bubeník John Stanier během setu kompletně propotil svoji růžovoučkou košili, elegantní klávesista a kytarista Ian Williams okouzloval přítomné dívky svým neodolatelným knírem a kytarista David Konopka si zase chtěl se slovenským publikem oženit. Koncert Battles vypadala jako nekonečná smršť vrstvených smyček. Začalo se s jedním samplem, a když už jste měli pocit, že vás ta jednotvárnost donutí k odchodu, přihodíl se další, který zase pohltil. Představte si hodně točitý tobogán, do kterého nasednete, na konci vás vyplivne do bazénku, vy vstanete, otřepete se, a chcete víc. Ano, vezměte si mě, Battles. Minimálně na další koncert, který bude v okolí.

Vystoupení temperamentní američanky Santigold si příliš neodvážím hodnotit, posledních 20 minut, kterých jsem strávila v roztančeném kotli, mi k tomu nedává právo. Ovšem z toho mála, co jsem viděla, mi je jasné, že to musela být skvělá show. po celý čas koncertu Vytáhnout si na pódium skupinku lidí z publika a tančit s nimi na pódium, bylo zábavné nejen pro ony štastlivce. Říkejte si, co chcete.

Pak přišli na řadu Pulp. Nečekejte ode mě žádné pochvalné recenze. Prostě mě to moc nebavilo. Jediné, co bylo na koncertě zajímavé, byl frontman kapely Jarvis Cocker. Jeho průpovídky během jednotlivých písniček byly nadstandardně vtipné. Ten pán má prostě šarm. Bohužel ne takový, aby mě to udrželo na celém koncertě Pulp, jakkoli je to zásadní kapela ve vývoji britpopu.

O to víc mě zaujalo vystoupení dánské písničkářky Marie Fisker, na které jsme zavítaly více méně náhodou. Tato kodaňská princezna s hlasem podobným PJ Harvey zhypnotizovala přítomné v malém stanu Európa svým temným, bluesovým přístupem ke klasickému písničkářství. Dlouhé vytleskávání po konci vystoupení budiž důkazem, že jsem nebyla jediná, komu se to hodně líbilo. Žel, k přídavku nedošlo. Tak snad příště

A pak už přišla řada na dlouho očekávané Lamb. Většina z nás na ně čekala dva roky, když museli své vystoupení zrušit kvůli již zmiňovaném stanovém incidentu. Musím však říct, že před těmi dvěma roky bych si asi užila víc. Lamb jsou pro mě zásadní kapelou, ovšem s postupem času se potenciál jejich tvorby vyčerpává a nápady Andy Barlowa už se nezdají tak neskonale zajímavé. Můj vkus je už prostě za ty roky trochu jinde.

To však nic nemění na tom, že duo Lou Rhodes a Andy Barlow předvedlo znamenitou show, které neublížil ani výpadek mixpultu. Vypněte kolotoče a zase to naskočí, zaznělo kdesi vzadu. A jsme zase u toho. Ještěže je Andy takový frajer a libuje si v crowdsurfingu, kterým si v době technického prostoje vysloužil mohutné ovace. Po troše rozptýlení jsem si pak s chutí zazpívala o andělovi Gabrielovi a o tom, jaké by to bylo, kdybych mohla létat, a zavlnila jsem se do rytmu písniček z nové desky. Bylo to krásné a nostalgické a co na tom, že už Lamb skoro neposlouchám.

Jediná škoda je, že kvůli Lamb nám utekl koncert Simian Mobile Disco. Na druhou stranu, se po jejich triphopu krásně usínalo. Odpočinek byl potřeba: třetí den avizoval program nejnabitější.

Foto Kryštofotí - Jarvis Cocker (Pulp)