TV on the Radio - Nine Types of Light
Tentokrát se Newyorčanům nepodařilo navázat na předchozí zdařilé příspěvky do světa indie rocku. Ne, že by deska byla vyloženě pokažená, ale absence silných melodií shazuje novinku do šedého průměru, který se u kapel takového formátu neočekává a špatně se toleruje.
Už je to nějaký pátek, co kdysi čtveřice, dnes jen trojice Tunde Adebimpe, Kyp Malone, David Sitek (čtvrtý člen kapely, basák Gerard Smith, podlehl před několika týdny rakovině) překvapila debutovou deskou Desperate Youth, Blood Thirsty Babes, za kterou byla ověnčena oceněním Shorlist Music Prize. Není tedy divu, že vydavatelství Touch And Go jim začalo být nedlouho po vydání malé, a přesedlání k 4AD se zdálo jen logickým krokem k cestě vzhůru. Vysoká očekávání u následujících desek Return to Cookie Mountain a Dear Science byla splněna a TV on the Radio začali být respektovanou autoritou a z jediného člena nečerné pleti Davida Siteka se stal vyhledávaný producent, za kterým stojí výsledky v podobě desek pro kapely Yeah Yeah Yeahs, Liars či Celebration.
Silnou stránkou uskupení je bezesporu sebejistota, s jakou vždy přistupovali k jednotlivým albům. Pokud se na svém prvním EP Satellite a debutu Desperate Youth, Blood Thirsty Babes vyžívali ve vokálních exhibicích a bubny s kytarou jen z pozadí utvářely kulisu, druhá deska vsadila všechny trumfy na rockový zvuk a opět nešlápla vedle. Ani zde ovšem TVOTR nezapustili kořeny a na téměř tři roky staré Dear Science byl hmatatelný znatelný posun k popu a inspirace milovanými osmdesátými lety.
Tentokrát to je ale jiné. Novinka Nine Types of Light již nehledá nové končiny, ale, snad i překvapivě, rozvíjí nálady své předchůdkyně Dear Science. Chvílemi jako by bylo slyšet Prince, když Adebimpe tahá vysoké vokály, občas dostávají trubky tolik prostoru, že to začne připomínat funkovou kapelu. Nehledejte ale žádné velké experimenty, soudobý zvuk TV on the Radio je natolik typizovaný, že si ho nelze splést. Během let se totiž našel jeden dosti charakteristický rys - čím novější deska, tím je do sebe nahuštěno více nástrojů. Pokud si na prvních deskách autoři vystačili se zpěvem a jednoduchými aranžemi, na novince je skládání nástrojů na sebe k nepřeslechnutí a často již ani není možné jednotlivé nástroje identifikovat. I přes neustálý posun ale kapela stále hraje na zaběhnutém písečku. Problémem nové desky ale je, že tentokrát to moc nefunguje.
Už během úvodní Second Song se dostaví pocit, jako by hoši zapomněli, jak má vypadat začátek desky. Místo konsternování posluchače, což se jim podařilo úvodními žestěmi bez milosti zabitými skreslenou basou v The Wrong Way, přichází v otevírací písni nejistý zpěv za doprovodu kláves. Zní to jako otvírák od nějaké lokální kapely s účelově upozaděnými vokály. Což je jeví obzvláště bizardně v porovnání např. s deskou Desperate Youth, Blood Thirsty Babes, která je celá nazpívaná s neuvěřitelnou lehkostí. Skladba ale v průběhu získá jasnější konturu, jejímž výsledkem je jedna z nejlepších písní alba. Pocit jakési strojenosti a snahy o náhlé překvapování už ale neodezní. Slabé melodie si podávají ruce s nemastnými aranžemi, jako kdyby se studna s nápady už vyčerpala a ze singlu Caffeinated Consciouness zní až příliš nuceně „chci být hit“. Podobně, pokud uslyšíte podvacáté verš „My Repetition, my repetition is this“, začnete píseň Repetition nenávidět už po prvním poslechu (není třeba další repetice). Ani melodicky silnější kousky jako Will Do nebo Killer Crane neobstojí v porovnání s předchozími nahrávkami kapely a řadí se někam ke slabému průměru.
Důvodů, proč deska nefunguje tak, jako její předchůdkyně, může být mnoho. Asi nejvýznamnější problém lze spatřovat ve faktu, že autoři místo, aby se plně věnovaly své ratolesti, vrhají potenciál do všemožných bokovek. Sitek produkuje jednu cizí desku za druhou, hraje na basu v Jane’s Addiction a zbylé nápady nasypal do vlastního alba Maximum Balloon. Pozadu nezůstává ani Kyp Malone, který předloni vydal sólovku Rain Machine.
Deska Nine Types of Light toršku připomíná podobný recyklát, který nedávno vydali Radiohead. Není to zlé, ale u téhle kapely už jsme slyšeli daleko lepší kousky. TV on the Radio místo další nezapomenutelné desky spíše ukázali, kolik toho dokáží stihnout okolo. Konečný podukt pod jejich kolektivní nálepkou potom trpí.
TV on the Radio - Nine Types of Light
10 skladeb / 43:40
Label: Interscope
60 %
Odkazy:
Autorovy články
-
Deerhunter - Halcyon Digest
-
Squarepusher se vraci od basovych kompozic opet k pisnovym vecem
-
The Black Heart Procession dali na novem EP volnou ruku fantazii
-
Samplovy mag Matthew Herbert vydava druhy dil sve trilogie „One“
-
Bugmen - Safari Lemonade
-
Isobel Campbell & Mark Lanegan - Hawk
-
River for Sale: obchod ukoncen, vysledek nejisty
-
noAR+IS+ jako autenticky neumetel
Diskuze
Komentáře mohou přidávat jen registrovaní / přihlášení uživatelé.
- Prozatím nikdo nevložil žádný komentář.
