Vše odstartoval už o půl sedmé ve studiu dvojčlenný, na pódiu žižkovského klubu tentokrát ještě o jednoho člena (klávesistu Duncana Meadowse) obohacený, projekt Marconi Union. Dva laptopy, klávesy, kytara a další elektronická udělátka ústila po většinu času v offbeatové, zasněné a jen velmi zvolna plynoucí kompozice na pomezí instrumentálního ambientu a post rocku.  Na velmi krátkých pár minut se zakládající dvojice Richard Talbot a James Crossley pustila i do poslechového dubtechna s tlumenými beaty, a alespoň částečně tak porušila jinak komorní atmosféru (většina v té chvíli přítomných posluchačů dala před stáním přednost posedávání a polehávání) svého premiérového českého vystoupení, ve kterém zazněly skladby prakticky z celé dosavadní diskografie. Nevýhodu prvních vystupujících pocítili Marconi Union o sobotním večeru bohužel daleko více, než by si bývali zasloužili – jejich koncert sledovala jen hrstka včas přišedších. Ten, kdo do velkého sálu dorazil až po půl osmé s vírou, že v avizovaných 18:30 přeci večírek labelu Just Music nezačne, tak přišel o vzácnou možnost vidět naživo tento jinak obecně velmi sporadicky vystupující projekt.

Po krátké přestavbě pódia se coby druhé v pořadí představilo tentokrát opravdu ryze dvojčlenné seskupení Echaskech. To se od obou zbylých akvizic labelu Just Music lišilo ve dvou základních rysech – jednak se jednalo o zcela elektronickou produkci a druhak pánové Andy Gillham a Dom Hoare své vystoupení pojali (téměř celé) jako live-set, kdy jedna skladba plynule přecházela v druhou (hrálo se především z druhé řadovky Shatterproof z roku 2009). Echaskech měli také jako jediní i vizuální doprovod na velkém promítacím plátně, který vkusně doplňoval prezentovanou kombinaci IDM, dubstepu, ale i rovných tech-house rytmů, jež by se neztratily na lecjaké klubové akci daleko tanečnějšího rázu. Andy Gillham a Dom Hoare se se svým hodně pestrým a chytře vystavěným vystoupením ukázali jako skvělá volba hybnějšího „intermezza“ mezi ambientněji laděné zamyšlenosti od Marconi Union a instrumentálněji založené Digitonal.

Na rozdíl od dvou předešlých projektů, Digitonal už se českému publiku v minulosti představili, a to hned dvakrát. Na svém třetím živém vystoupení v Praze se prezentovali coby trio (harfa tedy tentokrát bohužel chyběla) ve složení Andy Dobson (klavír, klarinet, elektronika), Samy Bishai (housle) a Joshu Doherty (rytmická složka) a kromě starších kompozic nabídli pražskému publiku (které již v tu chvíli okupovalo znatelně větší prostory velkého sálu Akropole, než tomu bylo u Marconi Union) i zcela nové, zatím nevydané skladby. Digitonal se žánrově hybridnímu označení modern classical o sobotním večeru přiblížili bezpochyby nejvíce a především díky houslistovi Samy Bishaimu, který se nebál v „hlušších“ pasážích zaimprovizovat a zpestřit tak místy slabší elektronické momenty, patřilo jejich vystoupení k publikem nejvřeleji přijatému. Škoda, že si Andy Dobson hleděl daleko více klarinetu (jímž navíc často pouze dubloval stejné téma hrané houslistou Bishaim), než klavíru, ke kterému zasedl snad jen třikrát a vždy na velmi krátkou chvíli. Jinak ovšem koncert Digitonal opět potvrdil Dobsonovy nesporné skladatelské kvality, které zatím rozhodně nemají sestupnou tendenci. A když na závěr trojice odehrála ještě překvapivě nabasovaný přídavek (a možná vůbec nejostřejší track svého setlistu), předestřela tak možná další cestu, kterou se v budoucnu Digitonal v nahrávacím studiu vydají.

Večírek labelu Just Music se vydařil. O přelomový hudební zážitek, který by obrátil životy přítomných naruby, se sice nejednalo, ale mezi to lepší, co dosud série Music Infinity v Akropoli nabídnula, se sobotní vystoupení Marconi Union, Echaskech a Digitonal zařadilo zcela určitě.

Foto - Digitonal by Krystofoti