Roli předskokana splnil frontman Please The Trees Václav Havelka.  A je nadmíru zřejmé, kdo je hlavní hybnou silou zmíněné skupiny. Vystoupení divákům dalo to samé, jako kdyby na scéně byli kompletní PTT. Jistě, chyběla síla občasných rockových vzepětí a disonanční plochy nedrásaly s takovou silou. Přesto tu bylo introspektivní písničkářství s jedinečným otiskem. Havelka je v českých luzích a hájích ojedinělé zjevení - vousatý kovboj ve flanelové košili, který se nestydí za to, že hraje vlastně víc country než rock. O to zřetelnější to pak bylo, když ovládal pódium sám s chrastítky na botách a nářkem vorvaně v hrdle. Set končil ve tmě s klečícím interpretem hladícím struny kytary smyčcem – křehký závěr povedené půlhodinky napovídal, že následující chvíle nemůžou být více odlišné.

Českého kovboje střídá Greg Dulli se svou družinou

Vůdce Twilight Singers, Greg Dulli, je totiž zcela z jiného těsta. Ač časy Afghan Whigs a rockového poloboha konzumujícího nadržené fanynky i tvrdé drogy ve větším než předepsaném množství jsou už dávno pryč, stále má charisma, které si po dvou refrénech podmaní sebevětší sál.

První tóny show měly na svědomí klávesy otvírající Last Night in Town, track č. 1 nového alba Dynamite Steps vydaného po pětileté odmlce. To se drží zvuku nalezeného již na Blackberry Belle, ale má v sobě mnohem větší feeling jednolité kapely. Pod světlomety v MeetFactory vládla pouze klasická rocková čtyřčlenná sestava + klávesák/houslista, takže rozdrobenost zapříčiněná couráním hostů nehrozila. Brzkým připomenutím starých časů byla Fat City (Slight Return), jež těží z nejlepšího receptu na úspěch TS: ponechat hlavní motiv klaviatuře, dát co nejvíce prostoru Dullimu a jeho hlasu a vypouštět hlukovou clonu kytarových riffů nejlépe až v refrénech.  

Ostatně píseň, která toto naplňuje absolutně, byla vrcholem večera. Too Tough Too Die kytarami rozbrušuje duši a v zápětí ji chlácholí snovým kvílením, ale zároveň ve správných okamžicích zatáhne za brzdu a ponechává dostatek času pro frontmana. Ten si dokonale užíval svoji roli vypravěče temných příběhů, v jednu chvíli dokonce odstoupil několik metrů od mikrofonů a snad jen pro první řady přidal kus textu, jenž do dané písně běžně nepatří, aby se pak s o to větší intenzitou opřel do poslední minuty.

Nedá se říct, že by tímto okamžikem dobyl publikum – to bylo porobeno ještě předtím, než set začal. Spíše si lidé uvědomili, že dostali přesně to, co chtěli, a věci příští mohou být jen vylepšením už tak skvělého večera. Brzy následující hit Bonnie Brae vyloudil tento „bod zlomu“ i u zbytku nevěřících Tomášů a zbytek show se svezl v jednu velkou party naplněnou tleskáním do rytmu a výskáním uprostřed songů. Radost přilil bezstarostný motiv Teenage Wristband i krásný ploužák Candy Cane Crawl, ale prostor dostaly i písně z posledního alba ponořené v zlověstném oparu On the Corner a Never Seen No Devil.

S přídavkem čítajícím tři písně nezbývalo na fanouškovském wishlistu příliš nesplněných přání a koncert minimálně splnil nemalá očekávání. V paralelním světě s větším smyslem pro spravedlnost by byl na počátku devadesátých let králem Grunge Greg Dulli a Kurt Cobain by mu nanejvýš podával kytary. My nicméně žijeme v tom světě, kde je jeho kapela i jeden a půl dekády poté schopna přivést každým koncertem do hudební extáze stovky posluchačů … a ani to vůbec není špatné.

Foto by Krystofoti