Pátek 18.3.2011 v Bio Oko

Páteční večer v kině Bio Oko sliboval (i přes pro mnohé nejspíš prakticky neznámé umělce figurující v programu) vizuálně i zvukově výživnější zážitek, než bezpochyby daleko atraktivnější sobota v Meetfactory, která sázela na daleko známější jména současné klubové scény. Potvrdilo se, že zvuk v chladném a strohém prostoru Továrny (a to i přesto, že organizátoři tentokrát výrazně zapracovali na tom, aby se vyhnuli kritice i ze strany náročnějších audiofilů) prostě nemůže konkurovat prostoru kina, jehož interiér je pro kvalitní sonický výstup vybaven daleko lépe.

Dva členové španělské skupiny vizualistů NiñoViejo sice prezentovali své projekty s typickou "spanglish", takže za ně nakonec stejně mluvila především jejich práce, ta ale byla naštěstí natolik zajímavá a vizuálně chytlavá, že divák, kterého příliš nezajímal výrobní proces, ale prezentovaný výsledek, mohl být po závěrečném zaklapnutí laptopu spokojen.

Následná tři audiovizuální vystoupení už hovořila pouze hudbou a obrazem a hned první jméno na programu – Portugalec přezdívající si Nohista, naplno ozkoušel sílu zvuku v Bio Oku. Místy až "raster-notonovsky" chladně ocelový glitch noise ovládnul prostor hlediště do posledního plážového sedátka a fatboye, o stylovém automobilu nemluvě. Nasnímané a sestříhané pohybové kreace ženského těla přesně zapadaly do masivních beatů i občasných melodií, a přestože nápad (stojící na propojení pohybů těla s rytmem) jako takový samozřejmě není nijak originální, v provedení Nohisty se jednalo o v intenzivní prožitek ústící performance.

Nejzajímavější propojení hudby s obrazem nicméně předvedla dvojice Boris Edelstein & Steve Buchanan. Kromě regulérního filmového plátna bylo pro jejich show těsně před pódium kolmo napnuto ještě jedno, zpola průhledné. Mezi ně umístil Steve Buchanan své step piano a pohybem po něm to byl on, který proměňoval hudební složku svého kolegy. Zdvojené (většinu času černobílé) projekce působily daleko efektivněji a v kombinaci s Buchananovými napolo tanečními kreacemi, které se vpíjely do promítaných, více či méně abstraktních obrazů, tak bylo Bio Oko svědkem show, kde se vizuální složka stala skutečným rovnocenným partnerem té zvukové, a ne pouze jejím doplňkem, jako u následující, poslední AV show pátečního večera, o niž se postarala dvojice Skyence (hudba) a Johannes Timpernagel (vizualizace). V jejich případě byl tím, kdo na sebe strhával většinu pozornosti, Jochen Mader aka Skyence, jehož kombinace dubstepu, trip-hopu a ženských vokálů kvalitativně výrazně převyšovala abstraktní barevné vizualizace jeho kolegy.

Sobota 19.3.2011 v Meetfactory

Sobotní program v Meetfactory začal podobně, jako ten páteční v Bio Oku – přednáškami, o něž se tentokrát postarali Johannes Timpernagel a především Frances Sander a Dima Berzon s prezentací způsobu ovládání a pracování s Tagtoolem, které plynule přešlo v praktické ukázky během vystoupení producenta s aliasem Forma. V té době ještě Meetfactory bohužel téměř zelo prázdnotou (počet návštěvníků nepřesahoval stovku) a až s příchodem dvojice Turnsteak po desáté hodině večerní bylo lze hovořit o publiku v pravém smyslu toho slova. Hodinové zpoždění, které nabrala hlavní stage, tak nakonec bylo spíše plusem, než negativem.

Dvojice Turnsteak má zatím venku sice pouze jediné EPčko, ale na pódiu se tihle dva mladí Francouzi ukázali jako ostřílení party rozjížděči. Své nekompromisní propojení elektra, instrumentálního hip hopu a všudy přítomných glitchů ještě obohacovali o live scratching (člověk už by řekl, že o něj, kromě regulérních hip hopových setů, ani nezavadí, ale opak je naštěstí pravdou) a také občasné výkřiky do mikrofonu, výsledkem čehož byly naštěstí už také bohatší pohybové kreace od přítomného obecenstva, než jen zapalování cigaret a přikládání pití k ústům.

Ještě více spolupracoval s mikrofonem (a vokodérem) zástupce labelu Planet Mu jménem Rudi Zygadlo. Jeho produkce byla oproti Turnsteak návratem do poslechovější a houpavější roviny glitch-hopu, dubstepu a breaků. Zřejmě nejvýrazněji se do paměti během sobotního programu zapsala také vizualizace Charlieho Marse, který Zygadlův live-set doprovodil. Šílené kombinace absurdního propojování části obličejů a těl lidí, zvířat, hraček a vůbec všemožných předmětů ústily do velmi syrových zátiší necitlivě dotvořených neméně divokými kombinacemi barev, přičemž jedna pasáž nemohla nepřipomenout "masový" závěr videoklipu Rubber Johnny od Chrise Cunninghama, což je nejspíš pro představu, jak vypadaly finální vizuální kreace tohoto zamaskovaného polonahého umělce, lepší, než sáhodlouhé popisování toho, co se na plátně odehrávalo. Ne nadarmo si také Charlieho Marse vybralo šílené francouzské elektro-punkové duo Sexy Sushi pro výrobu videoklipu k tracku Marin Marin.

S půlnocí přišel na pódium první headliner, Mtendere Mandowa aka Teebs, aneb jedna z tváří zvuku labelu Brainfeeder. Kdo čekal zkouřený instrumentální hip hop par excellence plný atmosférických ploch, trip-hopových ozvěn a zaloopovaných melodických útržků s pořádnou dávkou basů, musel být spokojen. Přestože co do BPM se s Lukem Abbottem, který ho posléze vystřídal, nemohl vůbec měřit, statiku publika nahlodal více než spolehlivě. Nejpřímější útok na rytmickou složku ovšem předvedl právě zástupce značky Border Community.

Luke Abbott sice v loňském roce vydal ceněný dlouhohrající debut Holkham Drones, nicméně pro své vystoupení si naštěstí připravil daleko hybnější a ostřejší tracky ze své EPčkové a 12palcové produkce, aniž by však na druhou stranu jakkoliv utrpěla melodická stránka setu. Protínaly se hranice techna, elektra, tech-houseu a IDM a na své si přišli především ti, kteří mají rádi dynamické tracky typu Whitebox, A Caucus Race, nebo Present. Cit pro gradaci i umění vyvolat taneční euforii Abbottovi skutečně nechybí, a i když do Meetfactory zase tolik příznivců labelu Jamese Holdena nezavítalo, taneční parket byl během jeho hraní opravdu tanečním parketem.

Po druhé ranní nastoupil King Cannibal a všechno rovné nekompromisně zpřelámal a postaral se o (předpokládanou) nejtvrdší šedesátiminutovku celého letošního Lunchmeatu. Hard drum'n'bass, dubstep, bass music… Dylan Richards sice na rozdíl od svých předchůdců nehrál pouze vlastní produkci, ale hodně často sahal i do archivu domovského labelu Ninja Tune (Atomic Moog od Coldcut sice byla v jeho setu hodně skrytá, ale například už legendární hymna Poison Dart od The Bug zazněla prakticky celá), ale nezdálo se, že by to někomu z přítomných v sále výrazněji vadilo. Hutné, temné a především masivní beaty se nekontrolovaně valily z reproduktorů do publika, které je oddaně vstřebávalo, jak se na poddané pana krále slušelo a pa(t)řilo.

Ani Španělé NiñoViejo, ani turecký VJ a animátor Akuzatif sice bohužel nepřekonali zážitek z Charlieho Marse, je ovšem otázkou, zda-li měl vůbec někdo v tanečních euforii, jakou Luke Abbott a King Cannibal dokázali vytvořit, chuť a čas sledovat, co se děje před ním na plátně… Tak či onak, druhý ročník Lunchmeatu potvrdil onu premisu z ročníku prvního a zavedený Sperm má (konečně?) konkurenta sobě rovného. Doufejme, že to pro návštěvníky obou festivalů z hlediska atraktivnosti line-upů příštích bude mít jen a pouze pozitivní efekt.