Nemůžu pořád zapomenout na koncert Neurosis v Akropoli, kdy si Scott při závěrečné Locust Star rozmlátil hlavu o mikrofon. Nechci tvrdit, že to bylo šokující nebo kdovíco. O něco takového vůbec nešlo, destruktivní na pódiu dokáže být kdokoliv. Ponořit se do své hudby a vytvořit silné spojení s publikem ale hraničí s magií, kterou člověk nezažije moc často. Tenkrát to bylo o propojení s lidma skrz hudbu a s tím spojeným hlubokým prožitkem na obou stranách. Scottovo mlácení čelem do mikrofonu je pak možná jen metafora, jízdy až na dřeň. Banální, ale v daném momentě neuvěřitelně výmluvná.

Na pódiu malé stage kolem osmé večerní zatím stála jen osamocená židle a o ní opřená akustická kytara. Až teprve před devátou se klubem rozlehly první akordy. Těžko říct čím Scott Kelly vlastně začal, ale pravděpodobně to bylo snad The Letter In My Blood nebo Figures z alba The Wake. V publiku panovala skoro až pietní nálada plná hlubokého respektu. Téměř všichni mlčky viseli očima na potetovaném kytaristovi v kšiltovce. Hlasitý dav by byl v tomhle případě vysloveně rouhání. Už chápu, proč hrál minulý rok v Trnavské synagoze nebo o den dřív před brněnským koncertem na Starém purkrabství na Vyšehradě - v jeho hudbě se ozývá ona posvátná úcta, která patří k jedinečným místům.

Od prvních tónů bylo cítit, že tohle vystoupení bude koncertu v Akropoli v něčem silně podobné. Scott se nenápadně kývá na židli, oči zavřené a zpívá svým hlubokým drnčivým hlasem, absolutně ponořený do hraní, nic jiného momentálně není důležité. Po druhé skladbě prohodí, že je v Brně poprvé a pár dlaších bežných frází pro uvolnění atmosféry. Když zareaguje kdosi z publika s otázkou, co si myslí o Brnu, prohlásí: „Jsem slyšel, vy asi nemáte moc rádi Prahu, co? To znám. Já jsem z Oaklandu a přes řeku jek San Francisko a to je to samý.“

Později zazněla skladba We Let the Hell Come, kterou Scott hrál i na předcházejícím turné s Winem (nezapomněl zahrát ani The Field That Surrounds Me z jejich společného splitu, který byl k dispozici v distru v podobě krásného modrého vinylu) nebo s jejich společnou kapelou Shrinebuilder. V podání Shrinebuilder se jedná o zatěžkané blues s hodně hlučnýma kytarama, které vás bez slitování srazí na kolena, ale když ji uslyšíte od Scotta ořezanou až na kost a odhalí se vám v celé své kráse, dojde vám, že se jedná o jednu z jeho nejlepších věcí co kdy hrál. Ve Scottových skladbách je cítit smutek a osamělost, ale zároveň hluboké smíření se světem a odpuštění. A pokud opravdu posloucháte, všechny tyhle pocity se na vás mohou přenést s překvapivě zdrcující silou.

S blížícím se koncem setu se odehrané skladby propadaly do čím dál větší temnoty, tempo skladeb se zpomalilo a vzduch houstl. Kromě Remember me, která zazněla jako jedna z prvních, zahrál zatím nevydanou skladbu We Burn Through The Night věnovanou své rodině stejně jako rodinám všech zúčastněných. V závěru zahrané I Don't Feel You Anymore a The Searchers potom už úplně dokončily pád do hlubin temnoty vlastní duše. Nebylo potřeba přídavků, vše bylo řečeno a koncert skončil.

Scott Kelly má vzácný dar vypravěče příběhů, jež jsou odrazem jeho životní cesty. Místo toho ale, aby jeho příběhy měly děj, působí spíš jako obrazy ve spojení s hudbou, ve které se odráží srdce starých bluesmanů a zároveň cit dřevorubce, který žije sám v tom nejhlubším a nejtemnnějším hvozdu.

Fotogalerii z pražského koncertu Scotta Kellyho naleznete zde.

Foto Kryštofoti