Sidsel Endresen přišla na pódium v tichosti, usadila se na židli připravenou uprostřed mezi oběma "útočišti" v podobě dvou stolů a na nich umístěných kláves, laptopů a dalších hardwareů pro následné vystoupení Jana Banga a Eivinda Aarseta a spustila svou vokální "one-woman show". Nejdříve v norštině, posléze již ve svém vlastním jazyce, který zněl jako kombinace velmi rychlého samplingu jednotlivých slabik, zaloopovaných vzdechů a specifické formy beatboxu. Z abstraktního zpěvu skládajícího se z pro normálního smrtelníka jen stěží artikulovatelných skrumáží souhlásek a samohlásek čas od času vytryskl proud existujících slov, která se často postarala o největší reakce publika co do míry pobavení.

Jednu z "písní" si norská avantgardní diva doprovodila jednoduchým motivem, který přehrávala z walkmana přiblíženého k mikrofonu, do nějž zároveň nechávala promlouvat svůj metajazyk. A pak že je médium magnetofonové kazety mrtvé. Zhruba půlhodinové vystoupení, které Sidsel Endresen v Akropoli předvedla, bylo z velké části zaznamenáno na desce One z roku 2006, kterou lze nejstručněji charakterizovat coby čirou vokální improvizaci. A tu také sedící publikum v žižkovském klubu o středečním večeru dostalo měrou vrchovatou. Být setrvání osmapadesátileté rodačky z Trondheimu byť jen o deset minut delší, už by se nejspíš ošívání na židlích v příjemně zaplněném sále dostalo do nepříjemných mezí, citlivě zvolená délka hlasové performance se ale postarala o bez diskuze silný a originální zážitek, který se v českých klubech jen tak neslyší.

Co Jan Bang se svým samplerem Akai dokáže, už mělo české publikum možnost na vlastní uši slyšet na podzim 2009, kdy odehrál v divadla Archa společný koncert s fenomenálním trumpetistou Arve Henriksenem, a postaral se o jeden z nejsilnějších hudebních zážitků když ne celého roku, tak zcela jistě jeho druhé poloviny. Společné vystoupení s (rovněž norským) kytaristou Eivindem Aarsetem bohužel takových výšin nedosáhlo. Každá improvizace má samozřejmě svá úskalí a i když se oběma umělcům podařilo prolínáním svých hudebních světů vytvořit skvělé sonické momenty, výsledné pocity z jejich koncertu byly přeci jenom o poznání ambivalentnější.

Přestože Eivind Aarset dokázal díky všemožným modulacím vyluzovat zvuky se své kytary vpravdě nekytarové a Jan Bang opět doslova rozpohybovával své rytmické a melodické útržky vlastními tanečními kreacemi zpoza sampleru, muselo se dlouho čekat na vygradované pasáže a chvíle, kdy sonický chaos dostal určitý řád. ("Konečně nějakej rytmus", zaznělo také v průběhu večera v sále, když Jan Bang z abstraktního zvukového vesmíru vymodeloval podklad z rovných beatů...) Na závěr celého večera se k oběma pánům připojila v jedné skladbě i Sidsel Endresen a její vokál byl po uplynulé čistě instrumentální hodině opět příjemným oživením.

Posluchači libující si především v psychedelii a balancování na rozostřené hraně hudba – zvuk, odcházeli ve středu večer z Akropole nejspíš spokojenější, nicméně i ti "klasičtěji" založení se dočkali svého, byť v menších dávkách. Z pomyslného objektivního hlediska se ovšem sluší dodat, že série Music Infinity už měla v minulých ročnících silnější zahajovací koncerty.