Pondělní večer v klubu Mju:z byl postaven na kontrastu špíny a třpytivé vyleštěnosti. Zástupcem toho prvního byli Noise PArade - dvojčlenná hluková úderka, která přijela stylově vlakem z Frýdku-Místku. Lo-fi bordel ovázaný bíle pruhovanou stuhou s nápisem „fuck the bass player“ ani na chvíli nenudil. Pozici zpěváka v této kapele zastává netradičně bubeník. Šestnáctiletý MaraS držel rytmus a k tomu s přehledem stíhal ultra frackovitým zpěvem-nezpěvem přeřvat i ostré riffy kolegy TomaSe. Steve Albini je dle této dvojice kovboj, kluci navíc na přání vysekli i něco od McLusky. Vzory tak jsou v pořádku a tenhle rock 'n' rollový válec tankuje punkovou šťávu – bylo to hlasitý, neučesaný a zatraceně zábavný.

Úplně jinou krevní skupinou jsou brooklynští New Idea Society. Kytarové rozostření a suverénní rytmus v úvodu All Alone nebyly příslibem věcí příštích. NIS kytary nijak nedrásají, ústředními body jejich muziky jsou hlas i texty Mikea Lawa a zajímavé aranže. Žádný další nášup živelné syrovosti se tak nekonal, kapela dávala lekce z toho, co to je čistý zvuk.

S každým dalším songem bylo více zřejmé, že na pódiu stojí výborní muzikanti. Bohužel ale i to, že ve veškeré přesnosti a sehranosti se odchýlení od studiových verzí moc nenosí. Law songy táhl, klávesy byly nejvýraznějším nástrojem, kytary tvořily support a bicí až na výjimky jako ve Where Are You Now plnily spíše skromnou úlohu. Při poslechu perfektně zvládnutého indie popu s trochou přebytečné sterility se člověk sám sebe ptal, proč tato parta nemá tour bus a nevyprodává velké kluby (Klip k písni Strange Language složený převážně z momentek z cest dodávkou po evropských dálnicích je skvělou ukázkou života kapely na turné.).

Závěr se nesl v duchu nového alba Somehow Disappearing s odsypávající Autumn You a jedním z vrcholů večera v podobě Disappearing – songem s takřka post-rockovými pasážemi, kdy se potkávaly suverénní klávesy s brousícími kytarami. Hudba NIS je obestavěná především kolem Lawa a jeho v každém okamžiku zřetelných textů. To, že je vynikající zpěvák ostatně ukázal i v koncert uzavírajícím coveru R.E.M. It's The End Of The World As We Know It (and I Feel Fine...), kdy vodopád slov v úvodu písně vysekl snad i přesvědčivěji než Michael Stipe.

Povedený koncert byl skutečně setkáním opačných pólů: živelných mladíků zcela na začátku a hotových muzikantů, nakažlivé energie a trochu odtažité preciznosti. Ti správní šíbři říkají při objednání Martini barmanovi: „Promíchat, netřepat.“ Pokud by se to samé stalo s projevem obou kapel, byl by výsledný dojem ještě lepší.