Řeči o "elektromagnetickém cirkusu" projektu Mythematica dostaly ve středeční Akropoli spíše na frak. Nebýt pozdějšího hostování Zdeňka Bíny, myslel by si nejeden z přítomných o vystoupení Daniela Špačka až do poslední skladby, že se jedná pouze o jakýsi DJský hudební podkres pro na plátně nad pódiem běžící vizualizace. Na kraji schovaná hlavní persona Mythematicy těkavému publiku na soustředěnosti určitě také zrovna nepřidala, nemluvě o velmi brzkém začátku vystoupení, kdy do sálu teprve proudily až překvapivě velké davy lidí z fronty vytvořené u šaten. Přílišná introverze Daniela Špačka byla v tomto případě na škodu, a i když jeho poslechová elektronika není žádnou skočnou záležitostí, o středečním večeru působila z neznámého důvodu až přehnaně unyle.

O výrazné oživení se postaral až zhruba od poloviny vystoupení zmiňovaný Zdeněk Bína, jehož hra na kytaru a především zpěv daly skladbám z debutové eponymní desky potřebnou šťávu a hloubku. Ambivalentního přijetí se Mythematica dočkala především z řad (jak už se stalo v Akropoli při koncertech francouzských umělců zvykem) opět početné francouzské menšiny, pro kterou bylo setkání s downtempovou tvorbou Daniela Špačka z velké části premiérové. Lepšímu zážitku z Mythematicy by bez diskuse prospělo soustředěnější publikum, snad menší prostory a určitě i (ač to může znít ne právě lichotivě) zlepšení se v "umění prodat svou tvorbu naživo".

To Louis Warynski má umění uměleckého prodávání sebe samého zmáknuté na jedničku. Obklopen kruhem s odposlechy, klávesami, laptopem, dalšími elektronickými udělátky, kytarou a houslemi, přitahuje pozornost publika ještě před zazněním prvního tónu celého koncertu. A když už první tóny některým ze zmiňovaných nástrojů vyluzovat začne, není co řešit. Postavený uprostřed pódia na jeho samotném kraji má k publiku opravdu blízko, takže člověk může krásně sledovat veškeré jeho pohyby, které vydají ne za jednoho, ale dva další kloboučníky. Hru na housle, kytaru a klávesy a její smyčkování střídá s obhospodařováváním laptopu a veškerých elektronických podkladů, během čehož si ještě stíhá nasazovat a sundávat klobouk, kroutit se do rytmu a kdoví co všechno ještě...

Zcela soustředěný na svou "práci" a zároveň nijak odtažitý od svého publika hraje písně ze všech tří dosud vydaných nahrávek, čímž potěší zejména ty, kteří staví obě starší EPčka na roveň debutové dlouhohrající desce 613. Výtečná Darling, Darling, Darling... ze stejnojmenného debutu z roku 2008 okouzlí zpěvem namířeným nikoliv do mikrofonu, ale do útrob houslí a "boardsofcanadovská" Hémisphère Ouest je pak dokonalým příkladem toho, jak by asi znělo vystoupení bratří Sandisonových, kdyby se po deseti letech opět rozhodli oblažit nás alespoň jedním koncertem...

Párkrát v tichu mezi skladbami Chapelier Fou poděkuje publiku sympaticky nervózní lámanou angličtinou a vzápětí už zase jeho prsty létají po strunách kytary, houslí, nebo po klávesách kláves. Tempo nasazené v první půlhodině sice až do konce nevydrží (jak by také mohl...), takže posledních dvacet minut už jeho "instrumentální IDM" nemá grády ze začátku koncertu, i přesto odchází Louis Warynski sedm minut po desáté večerní z pódia žižkovského klubu coby vítěz.

Zasloužený, nutno zdůraznit. Nevím, jak ostatní, ale já si onen "elektromagnetický cirkus" představuji přesně takhle.