Novinky

Tomas Vtipil – Do Not Eat – Throw Away

Tomáš VtípilTomáš Vtípil – Do Not Eat – Throw Away 6 skladeb / 36:46, vlastním nákladem

Nedávno jsem si pokládal neřečnickou otázku, kam se poděla česká experimentální elektronika, hodinu na to jsem měl v ruce debutovou desku Tomáše Vtípila (Urband, DG307, che]). Možná se budete divit, že debutovou, možná si budete říkat, odkdy zrovna Vtípil coby houslista tvoří experimentální elektroniku. Ano, Do Not Eat – Throw Away je jeho sólový debut. A kdo viděl jeho střídmý a působivý doprovod k živé prezentaci veršů Pavla Zajíčka, má matnou představu o té elektronice.

Teď už žádní spoluhráči, žádní nájemní muzikanti, žádná hostování, jen Vtípil a mistři zvuku. Ondřej Ježek je známý napříč hudebním spektrem, Jussi Saivo („zvukový umělec, osvětlovač a scénograf“) je členem finské performační skupiny Sabotanic Garden (která spolupracuje s tamní divadelní skupinou Circus Maximus). Nakolik jsou tyhle údaje relevantní? „Kolika organizačníma procesama zmrde musíš projít / aby to pasovalo do tvejch rastrů...“

Ať už se Vtípil pohybuje v jakémkoliv stylu, nejzajímavější je to, kdy se zorientujete v ději (stylové kontexty) a začnou se naplňovat posluchačská očekávání. U Vtípila k tomu vůbec nedojde. U jiných (experimentálních) desek je dříve nebo později jasno: dubová psychedelie, přírodopisný ambient, obohacený field recordings nebo zprasená musique concrete. Jedno, nebo druhé, něco převládne. Tady ne.

Skladba Throw má konečně ty nervní, technologické ukazatele cizího světa, jaké narouboval Zdeněk Liška do Ikarie XB1. Nemyslím tu snadnou přikrývku EOST a teplý punč lolity, ale robotickou cizost a prostor, který se nedá omakat, natož přijmout. Industriálně post-ambientní matérie se přes expresivní, vulgární deklamované pasáže dostává až do pulzujících noisových vln, kde batyskaf vypadá jako svářečka, není daleko k nevybíravým výpadům mosteckých podzemních astronautů Napalmed. Tolik k první části.

Ta druhá vybíhá směry, které jednorozměrní hráči neznají. Bizarní, ale fungující mix vážné hudby, industriálních záchvěvů a ožívajících zvuků (velryba, islandská fujara, japonské paličkování) se tu spájí do jakési fantaskní hmoty, která funguje jako olbřímí filmové plátno, na kterém nic neběží, ale sítnice je plná. Jeden hlas šeptá: Tangerine Dream. A ten druhý: takhle umírá zvuk. Není těch zvukových plánů až příliš? Vraťte řečnické otázky prostitutkám. „Nafukuju se do nadutosti.“

Nezasvěcený čtenář zdánlivě nahodilých zvuků si řekne, že se není čeho chytit, ale tohle není trénink na bradlech, jakkoliv tu má posluchačská gymnastika své místo. „Dokáže vůbec někdo ocenit / jak pomalu dupu a řvu?“ A když už budete mít jakžtakž pocit, že jste si s tou deskou poradili, navážete nit a začnete háčkovat vánoční motiv amputovaného soba, přijde poslední track a začne se usmívat tou teplou, midilidi-tatabojs něhou. Je to jen mžik a pak se to zvláštní, sonické mikádo rozpadne do tmy.

Urbsounds collective.

Expresivní texty snadno upomenou na Lubomíra Typlta (texty pro WWW), ale Vtípil rezignuje na rýmy, na pravidelné sloky i refrény, jeho texty jsou minimalističtější, méně metaforické a syrovější, rytmicky našlapují ve zcela jiných (ne)vzorcích. Navíc Typlt nepracuje s vulgarismy, jeho vidění je rozjitřené jiným směrem. Ve vyhrocených verbálních atacích se Vtípil ocitá blízko Vítrholc, kteří černý humor a programový civilismus umí demonstrovat s náležitě jadrnou dikcí. Jenže Vtípilovým veršům schází oddech, úlevný, zlidšťující moment, který by narušil textovou agresivitu.

Mezi WWW a KLaNGundKRaCH, destilovaný mák. Jenže přes morfium se těžko skenuje pohyb mozku, dá se chytit čas. Rak.

80 %

navštivte a poslechněte si:
www.vtipil.cz