Deerhunter - Halcyon Digest
11 skladeb / 45:50, 4AD

Bradford Cox, frontman skupiny Deerhunter, který také stojí za projektem Atlas Sound, asi nemá díky Marfanově syndromu zrovna lehký život. Jeho „protáhlý“ zjev těla a dříve občasné oblékání se na koncertech do ženských šatů běžnému člověku nahlodá myšlenky o jeho duševním i fyzickém zdraví. Když se k tomu ještě připočte fakt, že debutová deska Turn It Up Faggot není zrovna příjemný poslech ke knížce, zdálo se, že Deerhunter měli spíše našlápnuto ke skupině kapel, kde účinkují různí pomatení blázni, kteří by spíše zapadli do nějaké znovuobjevené World Freak Show.

Avšak po prvním vydaném počinu a s příchodem multi-instrumentalisty Locketta Pundta, který ještě krom Deerhuter působí ve vlastním projektu Lotus Plaza, se postupně začaly věci měnit. Kapela se zklidnila a následně na Kranky vydané EP Fluorescent Grey patří k tomu nejzajímavějšímu, co v roce 2007 vyšlo.

Traduje se, že všechny kapely, co vycházejí na labelu Kranky, mají jakýsi společný charakteristický zvuk, který je odlišuje od ostatních kapel. Ten je zahalený v osobitém melancholickém oparu, ze kterého postupně vyvstává na povrch samotná skladba a dává jí lehce tajemnou atmosféru. Ačkoli tento opar Deerhunter velmi seděl, snad až tolik nepřekvapí, že když u nové desky Halcyon Digest, s ní přešli k legendární značce 4AD, náhle jakoby kapela tento zvuk ztratila.

Ostatně už na předchozím albu Microcastle dávali Deerhunter najevo příklon k lehce retro šedesátkovému zvuku a ten se nové nahrávce objevuje výraznější měrou. To se nejvíce projevuje hned v úvodních skladbách Don’t Cry a Revival. Tím ale netvrdím, že by se rozhodli znít nějak radikálně jinak: melancholická nálada zůstává, jen je cítit, že zvuk kapely se vyvíjí. Jinak ale písně Bradford a spol. míří stále do stejných vod a stále se v nich neubírá na pečlivosti kytarového zvuku, který je tu a tam obohacen zautomatizovaným bubeníkem jako ve skladbách Earthquake či Helicopter, nebo v předposlední Colorado, kde slovo dostává saxofon.

Nejsilnější chvilky ale přichází až v půlce desky. Chytlavá Memory Boy s - pro Deerhunter typickou - vybrnkávanou melodií na kytaru předznamenává pravděpodobně nejlepší skladbu alba Desire Lines. Atlantská čtveřice se již dříve nebála jednotlivé skladby protáhnout jako např. v Nothing Ever Happened a nechat řádně vyznít, ale na Desire Lines výsledek vyznívá natolik krystalicky, že je nakonec i těch necelých sedm minut i málo.

Dříve mi občas přišlo, že desky kapely začaly ke konci lehce ztrácet dech, jakoby pravidelně každým rokem vydávané desky a ípíčka šly na úkor kvality. Ono by se nebylo čemu divit. Cox letos vydal pod hlavičkou Atlas Sound vlastní 4CD a vypadá to, že nedostatkem nápadů rozhodně netrpí. Obava z vysoké kvantity se ale zdá být lichou. Jak předposlední Coronado, tak ani poslední sedmi a půl minutová pocta He Would Have Laughed zesnulému Jay Reatardovi, se kterým vydali Deerhunter i split, nesnižují vysoko nastavenou laťku předchozích desek.

Ještě před třemi lety mohla být hlavním tahákem Deerhunter především skutečnost, že zpěvák je takovej ten divnej exot, co se občas převlíká do ženských šatů, a který by mohl zapadnout do skupiny bláznů, na které se chodí spíš dívat než očekávat oslnivý hudební zážitek. Naštěstí se jim ake podařilo v této škatulce nezabřednout a propracovanými písničkami podpořenými silnými melodiemi na novém albu Halcyon Digest opět potvrzují, že nejsou miláčky dnešních hipsterů jenom náhodou.

75 %

navštivte:
deerhuntertheband.blogspot.com

poslechněte si:
www.myspace.com/deerhunter