Občas mám pocit, že sem kapely Longital a DVA zavítaly z nějaké snové země. Jednoho dne se prostě rozhodly sestoupit mezi smrtelníky, kteří se malicherně zabývají materiální každodenní realitou, aby jejich život obohatily o nové, poetické dimenze. Zatímco slovenská dvojka Longital šíří skrze svou novou desku Teraz učení ‚carpe diem‘, DVA na své aktuální placce Hu ukazují tajné stezky, jak se dostat do pohádek. Na Flédě se do snových světů těchto dvou kapel mohl dostat každý, kdo na chvíli zavřel oči a odevzdal se do spárů hudebního víru.

Poetický večer, který se nesl především v duchu představování nových desek, zahájili Daniel a Shina, kteří spolu s virtuální postavou Lemura, přebývajícího v laptopu, tvoří projekt Longital. Dan jako obvykle třímal kytaru, do které se občas zařízl smyčcem, Shinino charisma bylo podpořeno baskytarou a Lemur obstarával syntetické smyčky a zvuky. Snová, mile hloubavá cesta vedla skrze výlety ze starších desek, prostor však dostaly i aktuální písničky.

Při Na horu a dolů se celý klub skrz zavřená víčka přenesl do mlžných slovenských kopců, při Branou to byl hlavně Lemur, který donutil rozpohybovat končetiny nejednoho poety přítomného v sále. Vrcholem se pro mě osobně stala Zlatá, můj oblíbený sen z nové desky. Možná proto, že je tak trochu o mě. Dan se náležitě opřel do kytary a neodpustil si krátké sólo, během kterého Shina trýznila baskytaru smyčcem. V konečné gradaci se chopil smyčce i Dan, aby spolu s Shinou nadšené Flédě beze slov demonstroval, jak je to s tou holkou, co se bojí hloubky, i sama sebe. Na závěr se publikum (ne)čekaně dočkalo poklidné A to je všetko, po které chtě nechtě následovalo otevření víček a dlouhý potlesk.

To šamanští DVA si předsevzali, že zasněné obecenstvo trochu rozproudí. Hned z úvodu spustili Krieliškaj, kterou si pamatuji ještě z Letní filmové školy před třemi roky. Tenkrát DVA skoro nikdo neznal a oni se jednoho dne zjevili v kině, aby zahráli k němému filmu Kabinet doktora Calighariho a uchvátili všechny přihlížející. Po krátkém návratu do minulosti se však vystoupení až na výjimky odvíjelo v divošském tempu nové desky.

Nechyběly hitovky jako Tropikal Animal, kdy se Bára převtělila do opice a rázem se z Flédy stala džungle nebo Tatanc, kdy se Jan musel posadit, aby mu neutekla kytara. To Bára s tempem očividně neměla problémy a ve svých holčičích šatičkách se při některých písních natřásala jako divá šamanka kmene Opičích lidí při obřadním vyvolávání deště. Nebo spíš při vyvolávání slunce, to by pro onen deštivý večer bylo příhodnější. Až se někdy divím, v kolik se té drobné dívce bere energie. Asi v tom opravdu budou nějaká kouzla. Snad jen škoda nevydařené projekce, která kvůli pokaženému VGA kabelu ukazovala krajinné obrázky všeho všudy šest minut. Projekce mohla Brněnským ještě umocnit teleportaci do vzdálených světů neexistujících národů. Ačkoli, magie DVA velmi dobře fungovala i bez těch obrázků...