Jak se na tvorbu obou producentů slušelo, hlavní sál Akropole byl tentokrát připraven na "sedící vystoupení". Zhruba tucet stolů obklopených ze všech čtyř stran židlemi se nakonec krátce po osmé přeci jen zaplnilo, přestože až do dvacáté hodiny to vypadalo na solidní "nenávštěvnost". Yasuhiko Fukuzono celý australsko-japonský večer odstartoval a ze zpětného pohledu nutno dodat, že pořadí obou vystupujících bylo zvoleno správně. Jestliže Aus předvedl hravější a přístupnější (protože písňovou) polohu kombinující hru na klavír s elektronickými glitchy a někdy až překvapivě silnými beaty, Lawrence English provedl publikum ne zrovna snadno přístupnou offbeatovou cestou lemovanou konstantním šumem a hlukovými vlnami.

Ač to zpočátku vypadalo na hodně minimalistické vystoupení v podobě smyčkované hry na klavír a decentních elektronických click’n’cuts, velmi záhy Aus ukázal, že i on za to umí vzít a prakticky hned ve druhé skladbě nenechal na pořádné (ač pomalé, tak) hutné beaty dlouho čekat. Ostatně i glitchy plnil v prvních minutách koncertu klavírní minikompozice hodně zhusta (podobně, jako je tomu na čtyři roky starém albu Lang, nebo o dva roky mladším Antwarps), což přímo vybízelo ke vzpomínce na Apparatovu tvorbu z dob "před Duplexem", která v těch časech ještě hodně solidně a bez rozpaků dokázala instrumentální složku rovněž pořádně okořenit a znepřehlednit.

Vše zmíněné se ovšem změnilo s příchodem zpěvačky Yukiko Ito, která Fukuzonově hudbě opět vrátila punc komornosti, křehkosti a písničkovosti. Hebkým hlasem obohatila tři skladby (jednu beze slov, druhou v japonštině a třetí v angličtině, pokud paměť neklame), přičemž v té poslední navíc přišla na řadu i tradiční (a pro mnohé již zcela jistě kýčovitá) natahovací krabička s cinkavou melodií. Po ní se Yukiko vytratila z pódia stejně nenápadně a stydlivě, jak na něj přišla, ač by si závěrečný potlesk mohla zaslouženě vychutnat daleko více.

Aus posléze opět trochu "přitvrdil" (uvozovky jsou zde, hlavně v porovnání s následným vystoupením Lawrence Englishe, skutečně na místě), aby své vystoupení zakončil nejvíce kompozičně rozsáhlou skladbou, která oproti některým předchozím jednodušším působila místy až překombinovaně. A následovalo opět lehké poděkování – sice už nepůsobící tak nesměle jako v případě Yukiko, přesto míře potlesku rozhodně neodpovídající.

Po krátké pauze přišel radikální žánrový veletoč. Lawrence English spustil zprvu vcelku nenápadné šumění čehosi (moře, lesa, vysoké trávy, kdo ví...), které postupem času konstantně přecházelo v temné hučení (hvozdů, oceánů, dálného vesmíru, kdo ví...) ještě více zhmotňované dunícími basy síly raketoplánového startu, které rozhýbaly a rozdrnčely všechno pořádně neutemované a neutažené v útrobách Akropole. Žádné tichem oddělené kompozice, leč postupně do sebe přecházející a vpíjející se skladby, které nutily přítomné ke stoprocentní koncentraci, protože jinak hrozilo regulérní ztracení se v jejich zdánlivé monotónnosti, opanovaly na padesát minut prostor hlavního sálu a postaraly se téměř stejnou měrou o pocitový, jako i fyzický zážitek.

Kromě laptopu bylo hlavním Lawrencovým zvukovým zdrojem dřevěné harmonium (kytara tentokrát zůstala stranou), které zakladatel labelu ROOM40 rozdmýchával levou rukou až na samé hranici svých možností a následně v notebooku bez jakékoliv úcty distorzoval, seč mu zbývající síly stačily. To se ukázalo hlavně po závěrečné několikaminutové noisové gradaci, kdy mistr musel ztuhlou ruku protřepat, aby se znovu řádně prokrvila. Pro ty, kteří nedají dopustit na loňskou nahrávku It’s Up to Us to Live, konkrétně její druhou, silně sonickou polovinu, musela být úterní hodina mezi devátou a desátou večerní bez diskuse orgasmickým zážitkem. Příznivce méně hlukových poloh Lawrence Englishe mohlo jeho vystoupení naopak docela hodně rozhodit, až nepříjemně překvapit. Jedno je však jisté. Pevně