Podle vlastní slov „kolektiv“ The Ocean přijel do Prahy v krátké době už poněkolikáté a i tentokrát jsou mé pocity lehce rozpačité. Ono se tomu vlastně ani nedá moc vytknout, jelikož model post metalu, který naši západní sousedé předvádí, je ve své podstatě atraktivní a těží krom hutnosti kytarových stěn a pomalých breakdownů i z prog rockové lehkosti a atmosférické pompéznosti. Nicméně výsledek je až příliš bezpohlavní. K tomu, aby vás The Ocean posadili na zadek silově, jim chybí větší agrese, a na vzletné a dech beroucí muzicírování se zase drží až příliš při zemi.

Nutno podotknout, že živě zněli o mnoho přesvědčivěji než z alb, která na mě působí chvílemi až příliš rozvlekle a nudně. Dokonce i čisté zpěvy byly příjemné a některé pasáže charisma měly. Dojmu, že je vše děláno tak nějak na efekt, jsem se však zbavit nemohl. I přes nezpochybnitelnou kvalitu muzikantů chyběla ona přidaná hodnota, a tak mě ani tentokrát jejich vystoupení úplně nepřesvědčilo.

Kanadští Cancer Bats jsou v Čechách také jako doma a musím se přiznat, že jejich účast na tomto turné pro mě byla téměř stejným lákadlem jako vystoupení samotných headlinerů. A po pár vteřinách bylo jasné, proč tomu tak je. On totiž tenhle neurvalý hardcore/metalový uragán, který se vřítil na pódium, působil po rozmáchlých plochách The Ocean až neuvěřitelně intenzivně. Hudebně se jednalo téměř o pravý opak; žádné komplikace, zato poctivý od podlahy drhnutý mix starých old school heavy metalových riffů v hardcorovém balení a s rock’n’rollovou lehkostí. Skladby jednoduché jak facka, ale silné a účelné. Perfektní kytary, rytmika přímočará a jako pomyslný vrchol až hystericky působící řev frontmana, na kterém bylo vidět, že nezná lepší pocit, než propotit na pódiu triko. Čtveřice pocházející z Toronta působila dojmem, že koncertování je pro ně vším a útulnější klub by přidal jejich vyznění ještě špetku dojmu navíc.

Prostor Abaton, který po uzavření spodní části a balkónů působil dost stroze, nebyl ani zdaleka zaplněn a těžko říct, jestli byl na vině pro některé nepříliš atraktivní support, vysoká cena či jednoduše fakt, že za poslední dva roky to je již třetí vystoupení The Dillinger Escape Plan na našem území.

Troufám si však tvrdit, že kdo přišel, zklamaný nebyl. Pokud vidíte tuto show poněkolikáté, jistě už vás z míry nevyvede zběsilé křepčení muzikantů hraničící s lidskou přirozeností, nervní pózy a vůbec projevy připomínající totální šílence. Absence momentu překvapení může ubrat výslednému požitku na intenzitě, ale ona až groteskně zběsilá hudební šmodrchanice vám stejně vykouzlí na tváři přiblblý úsměv a budete si spokojeně pokyvovat do rytmu. Klasické pecky jako Panasonic Youth, 43% Burnt či Sugar Coated Sour jsou prostě tak silné, že budou bavit i posté a na působivosti jim určitě přidala i originální světelná show, v níž hrály prim silné stroboskopy. Osvěžujícím dojmem působilo zvolnění v podobě klavírní Widower zhruba v polovině hodinového setu. Z nové tvorby znělo i poměrně dost melodických věcí jako Farewell, Mona Lisa, Black Bubblegum či Milk Lizard, ale pěvecký výkon Grega Puciata v čistých polohách oproti minulým vystoupením pokulhával

Celkový dojem srážel i zbytečně přehulený zvuk, který již tak chaotické muzice na čitelnosti rozhodně nepřidal. Klasická pódiová show, při které muzikanti skáčou po reprácích a jakkoli velké pódium jim je malé, ke kapele prostě patří, ale tentokrát se to celé neobešlo bez úrazu a do publika vhozený stojan od mikrofonu přivodil jednomu nešťastníkovi krvavou stopu na hlavě. Nevím, jestli zrovna takhle vzpomínka na Dillinger bude patřit k těm nejpříjemnějším.

Pro posluchače, kteří si našli na vystoupení této pozoruhodné party cestu poprvé, určitě zážitek. Já osobně si však myslím, že obě předchozí vystoupení, která jsem měl možnost vidět, byla kvalitnější, a to především po zvukové stránce. Nasazení muzikantů a jejich hudebnímu výkonu se toho moc vytknout nedá.

Michal Novák - autor je redaktorem e-zinu Marast jak cyp