Les Savy Fav – Root for Ruin
11 skladeb, Frenchkiss Records

Scénu z prvního Vetřelce mám zapsanou asi takhle: lepkavá tekutina vytékající z ozubeného monstra se s neotřesitelnou jistotou a slastným syčením prokusuje podlažími vesmírné lodi. Pěkně jedno za druhým. S podobně děsivou samozřejmostí mě atakovala nová deska Les Savy Fav. Nejednalo se o žádnou hi-tech záležitost, při které se vám neurony poletující mezi nervovými zakončeními zblázní během zlomku sekundy. Tomuhle pomalu pracujícímu viru trvalo přibližně 39 minut než infiltroval moje podvědomí. První kontakt s hostitelským organizmem proběhl bez zaškobrtnutí. Při schůzce číslo dvě se natáhl do paměti ve zlomku sekundy a já měl pocit, že každou položku z katalogu Root for Ruin vstřebávám už léta.

Čím to? Z velké části určitě proto, že Root for Ruin zní přesně tak, jak by měla znít nová deska Les Savy Fav. To samo o sobě může být dvojsečnou zbraní, protože našemu zhusta nevypočitatelnému živočišnému druhu bývá rovnítko mezi dvěma deskami jednou po chuti a jindy důvodem k odpisu z položky oblíbené. Rovnice o dvou neznámých má zřejmě i další skryté proměnné. Ale na Root for Ruin se stalo něco, co splnilo všechna moje očekávání s mrazivou přesností. Nechci, aby se Les Savy Fav jakkoliv měnili. Teda přesněji: chci, aby se měnili minimálně.

Znáte ten pocit, když strčíte micině prst do tlamičky plné ostrých jehel a necháte si jejím chrupem masírovat nervová zakončení? To příjemné mrazení v zádech ve chvíli, kdy už vám špička tesáku téměř penetruje kůží. Pravděpodobně k tomu nedojde, ale jeden nikdy neví. Stejný pocit kolem páteře mám ve společnosti Root for Ruin. Jen to není díky potenciálnímu nebezpečí ztráty několika kapek krve, ale prostým zjišťováním, s jakou samozřejmostí do sebe zapadá všech jedenáct ozubených koleček tvořících velmi slušný základ téhle skvělé desky.

Les Savy Fav vystavují svůj diamant ve výloze už pěknou řádku let, ale nenechají na něm spočinout byť zrnko prachu. Naopak ten jediný kousek neustále vybrušují. Hrany jsou kulatější, ale tvrdost zůstává stejná. Můžu vrstvit obvyklé fráze a psát jak jsou jejich písně čím dál úspěšnější v touze odpoutat se od svazující zemské přitažlivosti. Seth Jabber už téměř nesundavá nohu z echa a zaplétání kytarových linek je stále rafinovanější. A musím to napsat. I sametovější. Je to tak. O pocitech při hrátkách s kočkou už jsem psal. Její hebkou srst a jehličky zubů vnímáme tak nějak samozřejmě. Aktuálně však vystupujeme z vlivu kobry, když už bych chtěl parafrázovat jejich desku The Cat and the Cobra. Plíživé nebezpečí, ta jedovatá kousavost skrytá kdesi mezi neprostupnými liánami pralesa je zase o něco umravněnější. Svěrací kazajka civilizace opět zasazuje ránu přirozené animálnosti. Je to ale jen make-up ovlivňující první dojem. Všechno, na co jste zvyklí, si tam najdete.

Regulérní pošuk Tim Harrington zase zpívá o něco víc. Ale i tak nebudeme strádat absencí jeho jedovatého projevu, který dokáže v hlavě vyvolat vzpomínky na Timovu pološílenou performanci na koncertech. Jsou chvíle, kdy se jeho exhibicionistické ego dokáže schovat v téměř popových melodiích. V Let’s Get Out of Here přichází se sing-along popěvkem ala novější Against Me! V refrénu Dirty Knails zase slyším zaříkávání Nicka Cavea snad ještě z dob Birthday Party. Jsou to melodie, který si můžu zpětně vyvolat a v duchu zazpívat. „Taborak songs will never die“, říká Xavi a já mu musím dát zapravdu.

Nemůžu být objektivní. Já tuhle kapelu prostě potřebuju a lituju každýho, kdo Les Savy Fav nezná. Toho, kdo si jejich desky neoblíbil, nebo jim prostě nedal šanci. Komu tahle kapela nic neříká. Pro mě znamená hodně. Chtěl bych být objektivní. Rating téhle desky je pro mě nalepený zespoda na samém stropě. A pokusím-li přepnout do módu přezíravého nadhledu, vypálím s přehledem 80 %. I když vím, že sám se sebou pak týden nepromluvím...

80 %

navštivte:
www.lessavyfav.com

poslechněte si:
www.myspace.com/lessavyfav