Bugmen - Safari Lemonade
4 skladby / 10:32, Bleeding Ear

"Když kluky omrzí stavebnice i angličáky, obyčejně si založí nějakou kapelu." I proto to "vyznavači lo-fi rocku z pražských sídlišť" táhnou už nějaký ten pátek. Současná sestava však vykrystalizovala až před čtyřmi roky, poté, co kapela zažila tak trochu klinickou smrt, kdy se krom frontmana Martyho vyměnili všichni její ostatní členové. Od té doby ale nové obsazení Marty, daremes (společně Lick Your Eyeball), Štepán (ex-Kuřecí nářez) a Hynek (ex-Disabled), jak se zdá, drží pevně.

I hraní lo-fi může být přístup k muzice. Jde v něm hlavně o zápal pro věc a stát vždy na té správné straně barikády. DIY pak není obyčejná módní samolepka, která se dá zase zase lehce sloupnout. Je to tetování, způsob života. Frontman Bugmen o tom ví svoje a jeho aktivity hýří nadšením pro věc; od labelu Bleeding Ear, přes pořádání koncertů a psaní o muzice, až po to samotné hraní.

Slabost pro někdejší průkopníky lo-fi nelze na starších nahrávkách kapely skrýt a devadesátkové modly jako Pavement, Sonic Youth či Sebadoh jim jistě visí doma na plakátech. Na novém EP tomu není jinak, ale oproti předchozím nahrávkám jakoby ztratilo na kostrbatosti a sebehledání, problémy se hodily za hlavu a jelo k vodě si odpočinout. V intencích desky to znamená při Throwing Diamonds naházet věci do auta a trochu se pohádat, kam že se to pojede, při Out On The Weekend zařadit rychlost čtyři (starý škodovky přece "pětku" nemaj), z dřívějšího EP Bus Pop předělaná Kindercore udržuje nohu na plynu, a to proto, abyste ještě stihli u závěrečné, již uklidněné instrumentálky How Do I Feel About Silver Lines lehce vychutnávat u rybníka Bráník. Jedenáct minut uteče jako voda.

Co fanouška obeznámeného se staršími nahrávkami skupiny překvapí, je suverénnost, která z nového EP doslova sálá. Bugmen na koncertech vesměs působí jako plaší hoši, kteří pomrkávají, jestli už můžou začít, a když dohrají, tak si rychle a nenápadně sbalí svá komba a uvolní pódium dalším. Na Safari Lemonade je ale najednou všechno jinak. Bugmen jasně ví, co chtěji, a umí to náležitě sdělit. Ze čtyřpísňového kompaktu je znát, že byly vybrány osvědčené vyhrané kousky a jednotlivým skladbám tak nechybí nápaditost a skončí o dost dříve, než by vůbec mohly začít nudit.

Nejvíc mě ale baví vyváženost aranží. Martyho zpěv už netahá za uši, basa v úvodní Throwing Diamonds diktuje tempo, daremesova kytara podkresluje, zavazbí si, ale nijak neexhibuje. Jen udává písním tvář a barvu. Jeho hra mi přístupem připomíná Mejlu z Vypsaný Fixy. Jako náležité srovnání se ale nabízí Aquila Bert od L'Point, které podobně přesvědčivě naservírovalo odkaz syrových devadesátkových kytarovek.

Jistě, Bugmen nikdy nepřekročí své idoly. Ale jak se zdá, natrvalo vykročili z vlastního stínu a nahráli album, které zní seběvědomě a dospěle. Jedinou jeho slabinou je tak fakt, že se jedná pouze o kratičké EP.

75 %

navštivte:
bugmen.wz.cz

stáhněte si celé EP:
www.diycore.net/bugmen