Jedna moje kamarádka vždycky tvrdí, že smícháním dobrých ingrediencí zaručeně nemůže vzniknout nic špatného. Mount Kimbie smíchali burialovský dubstep s prvky berlínského minimalu, přidali ždibec post-rockových kytar a vše zahalili do zasněné shoegaze mlhy. Post-dubstep? Možná. Nazývejme si jejich styl jak chceme, důležité je, že jejich debutová deska Crookers and Lovers patří k tomu nejzajímavějšímu, co se k nám přes Lamanchský průplav za poslední rok zatoulalo. Pohybovat se 21. září po Londýně a nejít na vyprodané vystoupení této londýnsko-brigtonské dvojice? No way.

Londýnský klub XOYO leží na samém okraji hipsterské čtvrti Shoreditch. Tato část Londýna rozprostírající se v okolí stanic metra Old Street a Liverpool Station není tolik proslavená jako třeba sousední Camden Town, nicméně co do kulturního pnutí a tepu umělecké scény za ním nikterak nezaostává. Streetartem a grafiti to tu žije, trendy bary střídají galerie a obchody s hudebními nosiči, ulice jsou plné hipsterů. Pokud jste si dosud mysleli, že jste cool, chvilková procházka po Shoreditch vás vyvede z omylu.

Klub svůj provoz zahájil 15. září a jeho zdi ještě doslova voní novotou. Uběhlý i avizovaný program však naznačuje, že XOYO má ambice stát se prostorem zaměřeným na alternativní experimentální klubovou scénu, který bude kombinovat DJs sety a živá vystoupení. Mezi promotéry se zařadili i Eat Your Own Ears: londýnští residenti, kteří organizují akce již od roku 2000 a pro klubovou scénu objevili řadu dnes proslavených interpretů. A byli to právě Eat Your Own Ears, kdo zde zorganizovali první londýnské vystoupení Mount Kimbie coby headlinerů. Že to byl tah více než chytrý, dokázal kompletně vyprodaný klub již den před koncertem.

Na úvod večera vystoupil muzikant, který si říká Sampha, a postupně se plnící klub rozvlnil svou, na klávesy hranou elektronikou s jemnými prvky breakbeatu, doplněnou živě zpívanými soulovými vokály. A zpívat Sampha umí, což o to. Na londýnském publiku však nebylo těžké poznat, kdo má být hlavní hvězdou večera, a tak pro většinu přítomných představoval jen zvukovou kulisu k rozhovorům.

Když se pak na pódium z mlžného oparu vyhoupl Dom Maker a Kai Campos, v narvaném sále už bylo poměrně dusno a atmosféra připomínala ze všeho nejvíc parní lázeň. Vedro a občas až příliš hlučně štěbetající publikum však bylo jedinou vadou na jinak bezchybném koncertu.

Bezmála hodinu trvající vystoupení připomínalo show z jiného vesmíru. Bez jakýchkoli vizualizací (už je to trochu pasé, že?), pouze za doprovodu světel a mlhy, jste mohli nerušeně vnímat každý jednotlivý zvuk, s bezchybnou přesností zasazený do celkové koncepce. Klidnější tracky se střídaly s rychlejšími a Mount Kimbie se vyvarovali toho, aby jednotlivé skladby zněly tak, jak je znáte z desky Crooks and Lovers a dvou starších EP Maybes a Sketch On Glass, na které došlo taky. Většinu z nich více či méně modifikovali, a to nejen za pomoci syntetizátorů, ale i živých nástrojů. Ke slovu se dostala kytara, klávesy, činel a elektrické bicí a vokály ke Carbonated a k několika dalším skladbám překvapivě nebyly syntetické, ale živě zpívané střídavě Doiem či Kaiem.

Největší odezvu sklidila hitovka Maybes, kdy publikum dalo jasně na zřetel, která píseň je od Mount Kimbie nejznámější. Doi ji vyšperkoval svým zpěvem, z desky naprosto neznámým. "No, no, don't tell me, you're turning me, work hard, don't, no, maybe, don't maybe." Při chytlavé Blind Night Errand se publikum začalo svíjet v náznacích dupstepového tance, vrcholem večera se však stala předposlední Field, kdy se XOYO stalo svědkem parádní noisové souhry syntetických zvuků a kytary, která všechny přítomné dostala do transu. Snad poprvé věčně štěbetající Londýňané opravdu ztichli a nechali se unášet gradujícím hlukem. Závěrečná skladba po takové zvukové extázi již trochu zanikla. A přídavek se nekonal, v Londýně to asi zrovna nefrčí. To v Česku bychom si ho stoprocentně vytleskali...