Novinky

Nils Frahm – The Bells / Wintermusik EP

Nils FrahmNils Frahm – The Bells / Wintermusik EP
11 + 3 skladby / 40:18 + 30:10, Kning Disk / Erased Tapes; Sonic Pieces / Erased Tapes

The Bells

Nahrávání ve starém kostele uprostřed Berlína původně inicioval Peter Broderick (Erased Tapes, Type, Bella Union), který své první dojmy ze setkání s Nilsovými klavírními improvizacemi komentuje následně: „I kdybych se deset let snažil napsat úžasnou klavírní skladbu, pořád by nebyla ani z poloviny tak dobrá jako tohle.“ Výsledek potom vyšel u švédského labelu Kning Disk v rámci sólových sérií pro piano, jejichž kurátorem je právě Broderick. Náklad vydání byl ale striktně omezený, takže The Bells letos vyšlo znovu v reedici u Erased Tapes (značka, jenž má na svědomí například i Ólafura Arnaldse).

Jako hybatel celého projektu se Peter Broderick účastnil také samotného procesu nahrávání, kterému, jak sám tvrdí, asistoval převážně tím, že pouze ležel a nechal se unášet hudbou zíraje přitom do stropu. V jistých chvílích ale usměrňoval proud Nilsovy inspirace jednoduchými instrukcemi jako například „zahraj skladbu, do které si mě dokážeš představit rapovat“. Tak vznikla My things, pro niž je příznačný jazzový nádech, způsobený hravým synkopickým frázováním. No a v případě takové Peter is dead in the piano si Frahm pro změnu vyzkoušel, jak se mu hraje, když mu někdo leží na strunách.

Výjimečnost nahrávky spočívá mimo jiné v jejím zvuku. Grunewaldský kostel, ve kterém se nahrávalo, se bezpochyby pyšní nádhernou ozvěnou a pomocí čtyř dobře umístěných mikrofonů se tento fenomén podařilo skvěle zachytit. Nejde ale pouze o zvuk samotný, ale i o jeho působení tím, jak každý tón rezonuje a je zesílen prostorem. Tento vztah následně funguje i opačným směrem, kdy se masa zvuku vrací a zpětně rezonuje (obrazně i doslova) v samotném improvizujícím interpretovi a ovlivňuje to, co hraje. Naprosto dechberoucí je kompozice Down down, ve které Frahm s pedálem přišlápnutým k zemi dokonale využívá možností prostoru a nechává nekonečně znít každý tón, díky čemuž vytváří jednolitou přelévající se plochu, rozbíjenou vířícími údery do kláves, jejichž intenzitu stupňuje až do bouřícího vyvrcholení, které je náhle přerušeno prostým tichem.

Nils Frahm dokazuje svým hraním, že mu nechybí nápady a umí improvizovat s lehkostí sobě vlastní. Hned v první delší skladbě I would like to think přijde na mysl srovnání s Children Songs Chicka Corey a Gary Burtona, kdy se teskná melodie pomalu vine, aby se zničehonic rozbouřila ráznými akordy, které opět utichají v meandrech vířících tónů. Výsledek je nádherný a vzbuzuje až sakrální atmosféru.

Naopak následující Said and done vytrhává z rozjímání svým dynamickým nervním staccatem, které stíhá rozvážně hraný hlavní motiv plný povzbuzujícího elánu a výrazného potenciálu uvíznout v hlavě. V závěru se úprk zklidňuje aby dal prostor jednomu z nezajímavějších momentů alba (který velmi pravděpodobně může i za jeho název), kdy se v závěrečných akordech naprosto neplánovaně jakoby v dáli rozezní kostelní zvony a vy si říkáte, jak náhoda dokáže být někdy krásná.

V případě The Bells vznikla výjimečná situace, kdy došlo k ideální symbióze okolností a osobností a vznikl autentický kus hudby, ze kterého dýchá čistá spontánnost improvizací překvapujících svojí lehkostí a nápady. Celé album bylo sestříhané z pět a půlhodinového materiálu, takže nutně působí trochu roztříštěně. Jednotlivé fragmenty jsou ale důmyslně poskládány za sebe tak, že tíživou melancholii střídají závany naděje a tímto stylem jsou skladby prostřídány po většinu délky celého alba. Díky tomu dokáže každá skladba vyniknout a obhájit tak na nahrávce své místo.

Wintermusik EP

Nils FrahmZe stejného období pochází také třípísňové EP Wintermusik, které je debutovým nosičem mladého Berlíňana. Původně byla nahrávka zamýšlena jak vánoční dárek pro blízké příbuzné a přátele, ale záhy se dočkala vydání na labelu Sonic Pieces a následně taktéž v reedici u Erased Tapes.

Přístup k tvorbě tohoto alba je však přesně opačný. Nahrané ve Frahmově studiu jako pečlivě zkomponovaný materiál, má „Zimní hudba“ naprosto odlišné charakteristiky. Ačkoliv jsou na albu pouze tři stopy, dosahuje stopáž něco přes 30 minut. Úvodní tříminutová skladba lehce připomíná melancholičtější tvář Yanna Tiersena, obzvláště když se v druhé půli přidá barevné cinkání celesty.

Prostřední Nue navazuje v podobném stylu, aby pak posluchače mohla zrádně svést z cesty, jež končí v houštině na harmonium hraných opakujících se tónů, které se ve vrstvách zaplétají a opět rozplétají (fanoušci Steva Reicha budou mít radost). Poslední sedmnáctiminutová Tristana už je ve srovnání s předešlými skladbami komplexnější kompozicí a tedy ne tak snadno uchopitelná, o to více je však posluchačsky zajímavá. Klidnější momenty, které prozařují táhlejší tóny harmonia a smířlivější atmosféra, místy nechají vzpomenout například i na švédské elektroakustické trio Tape.

Na vytváření atmosféry má velký podíl i výběr nástrojů. Kombinace klapání starého piána, zvonící celesty a barevných tónů harmonia dokáže znít nekonečně smutně, ale zároveň konejšivě. Jako když se skrýváte v bezpečí srubu hluboko uprostřed lesů, ale zároveň jste úplně izolovaní od zbytku světa, zatímco venku řádí sněhová vánice a vám nezbývá nic jiného než čekat a přemýšlet...

Stejně jako je The Bells specifická svojí nespoutaností a bezprostředností, Wintermusik má předem jasně vytčený cíl, díky čemuž drží jako celek. Obě desky však prokazují nesporný talent mladého německého umělce, který svoji aktuální tvorbu přijede představit 28. září do Divadla Dobeška v Praze, kde ten samý večer vystoupí ještě proslulá Rachel Grimes.

80 % / 70 %

navštivte a poslechněte si:
www.myspace.com/nilsfrahm