Houpací koně

Rozhovor s členy Houpacích koní nemohl probíhat jinde než v ústeckém Experimentálním prostoru Mumie. Tam kapela už rok zkouší a teď v červenci zde i nahrávala novou desku. Na otázky odpovídal kytarista a zpěvák Jirka Imlauf a baskytarista Martin Palaščák.

Minulé nahrávky jste dělali u Ondřeje Ježka ve studiu JáMor, vydával je Lábus na Guerilla Records. Proč jste se zrovna tuhle desku rozhodli natáčet tak trochu DIY v Experimentálním prostoru Mumie? Potažmo ji i DIY vydat?

Jirka: No tak, my jsme se vlastně nedokázali dohodnout s Guerillou, jakou formou to vydat. Nám je moc sympatický stahování hudby z internetu, a proto bychom tuhle desku chtěli nabídnout na síti zdarma ke stažení. Lábus to má prostě jinak, což my chápeme. On, protože taky mapuje kapely, který tady hrály kdysi dávno, má k vydavatelský činnosti - řekněme - archivářskej vztah, a tak pro něj jsou důležitý buklety a cédéčka. Ty internetový empétrojky ho prostě moc neberou.

Takže tahle deska bude pouze ke stažení na síti? Vůbec žádný cédéčka, buklety?

Jirka: Ne, ne, kromě toho, že bude stahovatelná, tak bude i na fyzickým nosiči, na cédéčku.

Martin: Ale bude samozřejmě za úplně jinou cenu, než kdyby vyšla v oficiálním vydavatelství.

Jirka: Přesně tak, budeme ji prodávat za levný peníz na koncertech, aby se dostala k co nejvíce lidem. Ještě zpětně, taky nebyly prachy na studio. Mysleli jsme na různý lidi, s kterejma bychom mohli točit. Byl tady ve hře třeba chlapík z Dope Aviators, už dlouho jsme vlastně přemýšleli, že bychom udělali desku s někým jiným než s Ondrou Ježkem. S někým odjinud, z jiný strany, aby ta deska byla jiná než ty předešlý. Tady se ty dva důvody podpořily a my jsme si řekli: „No tak pojďme normálně udělat ústeckou desku s ústeckejma lidma. Ať je to tady za nás. Zkoušíme v Mumii, kde je kino, který má dobrý akustický podmínky, a navíc šéf klubu, Petr Kuneš, je takovým nehrajícím členem Koní.“

Martin: My jsme vlastně tady i minulej rok nahráli takový demo, svépomocí, úplně sami, na mix, kterej je dvacet let starej a na patnáct let starý mikrofony. Jen tak jsme to zkusili nahrát a vyšla z toho docela dobrá nahrávka. Říkali jsme si, že akustika tohohle sálu by se měla využít.

Když říkáte natočit desku s ústeckejma lidma, tak jako producenta jste si vybrali Ondru Švandrlíka (Nauzea Orchestra). Co vás vedlo zrovna k této volbě?

Jirka: Protože se nám líbí Nauzea, ve který Ondra hraje, a my jsme měli představu podívat se na naše písničky jinak. Nechtěli jsme tak úplně zůstat v ranku písničkovýho rocku, i když ono to takový asi je. Mysleli jsme si, že člověk, který hraje v kapele, která má elektroniku a která je občas jízda jako Primal Scream, nahrávce dá nový impulsy. Navíc víme o Ondrovi, že poslouchá spoustu hudby, a je taky autorem hudby k mnoha představením ústeckýho Činoherního studia, který máme rádi. (pozn. autora, pro Činoherní studio autor scénické hudby např. k těmto představením - Klub rváčů, Zmatení jazyků, Bohové hokej nehrají, Červený Nepomuk, Idiot?, 2521, atd.)

Martin: Třeba jeho hudba k 2521 je geniální.

Vy jste, dejme tomu, už týden zavřený tady v Mumii. Kolik skladeb jste stihli nahrát?

Jirka: Nahráli jsme šestnáct písniček, pak jsme si sedli a udělali jsme anketu, každý jsme napsali svoje kandidáty. Na velký plachtě jsme pak zaškrtli ty, na kterých se shodujeme. Vyšlo nám jich jedenáct.

Martin: Deset a jeden takový černý Petr Houpacích koní. Písnička V noci, která se ani producentovi Ondrovi ani Honzovi, který měl na starosti zvuk, nelíbila. My jsme ale řekli, že ji tam chceme. Dali jsme ji tam, i když neprošla tím užším výběrem. Teda prošla, ale jenom z naší strany.

Poslední vaší nahrávkou byl singl Hélium (na singlu byla skladba Hélium a Město piják, plus remixy těchto skladeb). Objeví se tyhle dvě skladby na nové desce?

Martin: Hélium jsme tady natočili znovu, je v širším výběru, ale nevíme, jestli ji použijeme na desce.

Jirka: Já bych ji tam nedával.

A co Město piják, pro mě docela srdcovka? Tu jste nepřetáčeli?

Jirka: Ne, ne, myslím, že je natočená opravdu dobře od Ondry Ježka a nebyla potřeba, navíc my jsme tady měli docela dost písniček. My už jsme některý vyhodili už předtím, než jsme sem šli. Ale spíš s tím Héliem jsme diskutovali, jestli náhodou ta písnička není takovým manifestem toho, co děláme, co si myslíme, tak jestli ji tam nedát. Ale nakonec doufáme, že je tolik silných písní, který tam máme, že nebude potřeba se opakovat. Kdyby ten singl vyšel před půl rokem, tak to možná smysl má, ale ono to vyšlo už před dvěma lety. Teď by to spíš vypadalo, že nemáme dost materiálu, tak to doplňujeme z jiných zdrojů.

Martin: Ten singl pěkně předznamenal tuhle desku, protože už to bylo něco trochu jinýho. Já, jak jsem přišel do Koní před třema rokama, tak se začaly dělat nový písničky, a Hélium byla jedna z takových prvních vlašťovek, co jsem s klukama hrál.

Spojuje skladby něco v celek? Nějaký leitmotiv?

Jirka: Na to je myslím ještě čas, zdaleka nemáme hotovo, nejdřív jsou písničky, pak teprv vyleze, co je spojuje.

A co město Ústí nad Labem, který v textech HK vždycky hrálo důležitou roli?

Martin: To bylo podle mě na minulejch deskách, na týhle tak úplně cejtit není, není to ten středobod.

Jirka: Já souhlasím zčásti, protože rok zkoušíme v Mumii, rok se tady potkáváme. Jsou tam písničky, který jsou tím hodně ovlivněný, text se v několika písničkách odehrává přímo tady. Tady na tom běhounu, támhle na tom baru, tady na těch záchodech.

Který text se odehrává přímo tady v Mumii?

Jirka: Třeba V noci.

V noci je prostě text o barmankách v Mumii?

Jirka: Není o barmankách, je o klukách, o chlápkách v Mumii. O barmankách můžou bejt Ruce barmanek, ale on není jenom o nich. Ústí jako celek tam není tak okatě, ale je tam přítomný právě skrze Mumii, kde jsme fakt zalezlý. Tady ty písničky vznikaj, tady trávíme večery, debaty, hádky. Všechny ty dlouhý pohledy do očí.

Ondra Švandrlík novou desku HK produkuje, proč jako zvukový inženýr byl zvolen zrovna Honza Brambůrek, bývalý baskytarista Houpacích koní?

Jirka: Dlouho tady ta možnost visela ve vzduchu. Honza žije ve Stuttgartu, živí se jako zvukař v divadle a pořád jede v hudbě. Má k tomu odpovídající hardware i software a hlavně nás zná a naše hudba ho baví. I když se tahle volba hned logicky nabízela, tak jsme se definitivně dohodli až tejden před natáčením.

Martin: Asi tejden před natáčením volal Honza, že má dovolenou, kterou neměl mít, že přijede i se svejma všema cajkama. Prostě že to tady s náma dá dohromady. A bylo to úplně supr, všechno, přes celý naplánování, od nazvučení prvního mikrofonu po poslední hrubej mix.

Jirka: Od prvního mailu, kde nám rozepsal, co všechno by se mělo předem si říct a zajistit. Hele, čuměli jsme všichni a doteďka jsme z toho vedle.

Martin: Třeba pro zajímavost, posledním bodem seznamu bylo, že máme hlavně sehnat co nejlepší rozvoz pizzy nebo čínskýho jídla. Tím mě úplně dostal.

Jirka: My jsme byli vyjevený z toho, jakej je Honza systematik, jak tam nahoře, v promítárně kina, pracuje. Jakej zvuk ho baví, jak si dělá poznámky, jak s tebou mluví, když točí, jak tě hecuje. Kolik se toho za tu dobu, co je v Německu, naučil. Ale radši ať to nezakřiknem, ještě to není hotový.

Martin: Ještě v kombinaci s Ondrou tam vytvořili opravdu supr atmosféru, oba dva. Měli k tomu věcný připomínky. Zachránili nám jednu písničku (Déšť), kterou už jsme úplně odepsali, nechtěli jsme ji ani nahrávat.

Jirka: My jsme tady stáli mezi těma sedačkama a říkali si, že je to dobře, když řekli, že už teda nemusíme. A po chvíli přišel Honza a řiká: „Tak kluci, máte na to dvacet minut, nějak se rozhodněte. Já jsem za dvacet minut přijdu a buďto to nahrajete, nebo to nenahrajete.“ S tím samým přišel Ondra, že si udělají krátkou přestávku a pak to musíme mít.

Martin: Nakonec nám dali pětadvacet minut, dali nám pět minut k dobru, ale nahrála se jedna z hodně dobrejch skladeb. Najednou to z nás spadlo a říkali jsme si: „Jo, to je vona.“

Jirka: Ještě to s tou atmosférou, jak říkal Martin, my jsme vlastně měli vždycky kliku na lidi ve studiu. Ondra Ježek i lidi před ním. Takže ty hrůzostrašný historky o chlápkách, co tě poměřujou Metallicou a skepticky prohlížej tvý divný akordy, ty známe od jinejch...

Honza Brambůrek - zvukový inženýr

Jaký to, Honzo, je nahrávat kapelu, ve který jsi dlouhý roky působil coby baskytarista a jejíž zvuk jsi v devadesátých letech spoludefinoval?

Skvělý. Mám ohromnou výhodu v tom, že Honzu a Jirku relativně dobře znám. A s Martinem a Mílou jsem taky už točil. Takže trochu vím, jak fungujou muzikantsky i lidsky. Prožili jsme spolu nejedno nahrávání, nadšení po prvních dnech a zklamání z výsledku. Teď nám jde v podstatě o totéž jako tenkrát - nahrát skvělou, neobyčejnou desku s nekompromisním zvukem. Slovem "nekompromisním" myslím, že se nenecháme ovlivňovat časem a penězi, kterejch je stejně vždycky málo. Zaplaťpámbu, že jsme (my i technologie) dorazili až do bodu, kdy to můžem konečně všechno zužitkovat. Jenom se nám trochu pomíchaly pozice. ... mimochodem, v určitejch okamžicích jsem po těch 11 letech parádně melancholickej.

Určitá dávka melancholie k Houpacím koním vždycky patřila. Když jsem teď slyšel premixy některých nových skladeb, tak jsem tam spatřoval znatelný posuny (a to nemyslím jen z hlediska zvuku). V čem podle tebe bude nová deska HK jiná?

Zajímavá otázka. Vidím to tak, že kapela prošla ve svý vydavatelský historii po druhý důležitou změnou. První - řek bych "nasraný" - období (HK, Záříjen) bych charakterizoval nespoutanou energií, možná jistou neurotičností. To je zhruba ukončený mým odchodem. To druhý, klidnější (Písně z bistra, Tiché dny na Klíši) má občas až folkovou energii a určitě je znát vliv Ondry Ježka jako producenta. Teď, kromě výměny basáka, došlo i na výměnu producenta.
Pro tenhle vývoj je určitě zajímavej singl Hélium, ten svým způsobem tu změnu předznamenává a naznačuje směr, kam nová deska směřuje. Z mýho pohledu jde o spojení všech cest a vlivů z minula plus nezadržitelnej vývoj. Barevnost prvního období snoubí čistá stylovost období druhýho. Mírná snaha o přístupnost prvního období s jistou undergroundovostí toho druhýho. Koně jsou teď určitě o trošku agresivnější než ve "druhý" etapě a řek bych, že i víc radostnější. Kluci připravili hodně novýho, docela různorodýho materiálu. Nějak se mi písničky samy rozřadily do takových třech světů, což bych chtěl podtrhnout i po zvukový stránce.

Tři světy? Zkusil bys to trochu blíž upřesnit?

To je pro mě na tý desce trochu mystický a má to co dělat s holistickou psychologií a prolínáním světů, takže odpověď nechám na posluchači, ať cestuje bez mapy, a promítne si vlastní vesmír.

Pokud vím, tak původně chtěli kluci natočit „garážovou nahrávku“. Mně to ale jako „garáž“ moc nepřijde. Jak to vidíš ty?

Já jsem tím zvukem překvapenej stejně jako ty a vlastně my všichni. Od začátku jsme to garážově koncipovali. Kapela nahrávala dohromady v jedný místnosti, kde teď zkoušej. Použil jsem hodně ambientních mikrofonů v různejch konfiguracích a všechno jelo naživo do 24 stop. Dohrávalo se jen pár akustickejch kytar, kláves a chrastítek. A taky zpěv.
Já vlastně ani nevím, co to je ten "garážovej zvuk". Pro mě je to možná Surfer Rosa od Pixies. A tak nějak nám ten zvuk zatím vylejzá. Když jsme si během příprav kuse telefonovali s Ondrou Švandrlíkem, zmiňoval kanadský Women. Od těch to taky není tak úplně daleko. Mě osobně dostal kinosál Mumie. Když tam tleskneš, slyšíš poměrně silný odrazy. Říkal jsem si, že to bude pekelný, že ambientní mikrofony asi nevyjdou. A na nich jsem tu "garážovost" stavěl především. Tak jsme si dva dny hráli s umístěním nástrojů a mikrofonů a hraje to tak, jak to hraje. Použil jsem různý obskurnosti jako ruský páskový mikrofony, starej pult z roku 1976 a nakonec nahrávka vylejzá zvukově líp než všechny předchozí, na kterejch jsem v minulosti dělal, dohromady (snad s výjimkou Sona, ale to je jiná realita).
Je to všechno nádherně přirozený, tak proč se snažit dostat to záměrně někam jinam. To jsem zkusil několikrát a vždycky to dopadlo blbě. Je to svým způsobem až magický. Kapela hraje skvěle. Všichni se máme rádi. Jedem na plný pecky stejným směrem. Občas se štípu do lejtek a říkam si: "Je to všechno vůbec pravda?"

Už několik let žiješ ve Stuttgartu, kde pracuješ jako zvukař v divadle. Pamatuju se, že v dobách, kdy jsi pobýval v Ústí, jsi vždy kromě Houpacích koní hrál ještě i v dalších kapelách. Vzpomínám si třeba na jednu akci v klubu Čtyřka, kde tenkrát hrály asi čtyři skupiny. Vždycky, když nějaká kapela dohrála, tak se vyměnili muzikanti, jenom jeden zůstával stále na pódiu. A to jsi byl ty. Kromě zvukařiny, hraješ v Německu v nějakým projektu?

V Německu zatím nehraju. Hraju jen na basu s ústeckými Fly To Mars. Moc často nehrajem, protože si musím brát na každej koncert dovolenou a pak jsme prej drahý, i když hrajem v podstatě jen za cesťák.
Živý hraní je to, co mi hodně moc chybí, takže se mi v hlavě líhnou různý možnosti. Za tu dobu, co jsem pryč, jsem poskládal docela dost písniček a valnou většinu z nich zase pozapomínal, takže zbyly snad jen ty nejlepší. Už toho je pomalu na CD, takže se s tím chystám něco udělat. Jestli z toho bude i živej projekt, to nevím. Domlouváme se s pár klukama z divadla, že si spolu zahrajem, a já bych tam nechtěl přijít s tím, že mám hotovej repertoár a styl. Chci to nechat na vzájemný demokratický spolupráci, když to nevyjde, můžu s "diktaturou" začít kdykoliv.
V podstatě hledám celou dobu nějakýho sparingpartnera, někoho, s kým bych dokázal psát. Samotnýmu mi to jde hodně pomalu, protože si nejsem většinou dost dobrej.