Vedro se v sobotu smíchalo s nesnesitelným dusnem, a tak nezbylo než doufat, že trochu zchlazení může přijít z Grónska. Tedy přesněji od zpěvačky Nive Nielsen, Inuitky pocházející z největšího ostrova na světě. V jejím sexy zabarveném hlase byste těžko hledali severskou magii jako u Björk, ale sestava nástrojů čítající i ukulele a banjo se přeci jenom postarala o netradiční písničkářství. Rozhodně příjemná záležitost potěšila, ale pověstného mrazení v zádech, jaké způsobila před dvěma lety na témže pódiu eskymačka Tanya Tagag, se nekonalo.

Poměrně dlouhý pochod za Slezkoostravský hrad a přes řeku Loučnou museli absolvovat všichni, kdo chtěli shlédnout kritiky do nebes vychvalované představení Rostislava Nováka a režijního tandemu SKUTR, La Putyka. K mé smůle byl počet milovníků pěších túr a divadla obrovský a především pak rychlejší než já – dovnitř jsem se tak nedostal. Organizátorům je ovšem potřeba přiznat, že jen těžko mohli sehnat stan s větší kapacitou než 800 diváků. Poptávku bohužel i tak neuspokojil, čímž jsem si připomněl zážitek z předchozího večera. V pátek i později v zde popisovanou sobotu vystupovalo seskupení Úspěch, jenž Moravzkoslezský deník popisuje jako: „ ...bez vytáček nejslavnější death folk rockovou kapelu na celém světě a i vesmíru tvořenou partou zádumčivých intelektuálských pardálů z ostravského megasídliště Poruba.“

Vystoupení na židlích usazených pánů se skládalo z všeobecně známých písní opatřených novým textem (osmdesátková popina Yeah, Baby, She's Got It od Venus byla předělána na „Hej, Jarek, nechoď ven bez cigaret‘“, Santa Lucia na Sandra z Hlučína). Dokázali, že ovládají své nástroje a že požívají v Ostravě status mega hvězd. Spontánní potlesk plný nadšení přicházel ve, mně nepochopitelných, vlnách. Ruce plácaly o ruce za notně fousaté vtipy i za bezobsažné proslovy. Čtený dopis milému na vojnu měl jasnou pointu asi po třech sekundách, ale natahoval se do nekonečna, až jsem po pěti minutách opustil sál. Těm, v jejichž světě není dílem „intelektuálních pardálů“ vytvořit z provařených songů tituly typu Mám dlouhý úd či Chce se mi chcát, nelze návštěvu koncertu Úspěchu doporučit.

Ochuzený o umění na prknech, jež znamenají svět, jsem si mohl vyslechnout Mookomba na hlavní scéně. Proud pozitivních emocí v afrických rytmech míchaných se západním popem vyvolával vyloženě prosluněnou náladu nehledě na to, že už se začaly stahovat mračna.

Koncert Gang Ala Basta byl pro mě spíš vyplněním čekání na největší hvězdu večera. Kapela, která byla za svou směs trip hopu, dubu a tanečního popu ve svých počátcích chválena ze všech stran, ustrnula na pěknou řádku let hledáním té pravé zpěvačky. Pod vedením hlasu Andrey Plíškové jí to nicméně sluší a materiál z čerstvé desky Life is Pretty Much se dobře poslouchá. Ne nadarmo ovšem před příjemným popíkem dostaly na závěr přednost ty samé písně jako na koncertech v zmíněných počátcích: magicky omamná Spaceship a vypalovačka Gringo.

Výše jmenované songy zněly tak trochu k nevoli početného zástupu stojícího o pár set metrů dál před Barvy Stage, oddalovaly totiž vystoupení Jaga Jazzist. Početná parta z Norska se zcela ponořila do své hudby a předvedla, co je to dokonalá souhra. Jazz je v mnohém založený na přihrávkách a následných sólových smečích. Když je vás ale na pódiu devět, tak nezbývá nic jiného než hrát zcela týmovou hru.

S takovým počtem multiinstrumentalistů bylo chvílemi těžké sledovat, kdo co hraje. Poslouchat v tracku Toccatta doplňování vibrafonu s klávesami a postupné přidávání lesního rohu, pozounu, trumpety a saxofonu bylo ovšem dokonalým zážitkem. Aktuální deska One Arm Bandit přišla po pětiletém čekání, a tak nebylo divu, že její obsah tvořil převážnou část show. Jeden track přecházel v druhý, hudební orgie tak přerušoval jenom jednou za čas „speaker skupiny“ Martin Horntveth. Bubeník s tváří myslivce odtajnil, že dosud nejlepší koncert tour se odehrál na jaře v Paláci Akroplis, ale daným večerem to přestalo platit – dobré vědět, čím víc takových zážitků, tím lépe.

Už v průběhu výš zmíněného vystoupení prudce lilo, ale postupně se strhla skutečná průtrž mračen. Dala si vlastně na čas, dle meteorologů měla přijít již v začínající večer. Díky strachu z blesků proto platil už v tu dobu zákaz usedat na velké kovové tribuny. Ty tento rok tvořily prvně vítanou alternativu výhledu na pódia, především pak na tu hlavní na ČS Stage. Tam se již chystali Afro Celt Sound System a k půlhodinovému zpoždění, jenž již kvůli večernímu dešti postihlo všechny scény, už další nepřidali. Za daného počasí a pod rouškou tmy měla směs world music opepřená irskou folkovou flétnou a raveovými beaty zvláštní kouzlo. Ambientní i tanečnější pásma topená převážně v zelených světlometech dokázala obhájit přítomnost i těm promočeným na kost.

Sobotní noc se již z duchu přeháněk nevymanila, doplatilo na to třeba zrušené vystoupení někdejší polovičky Dead Can Dance, Brendana Perryho. Především díky dvou výše popsaným koncertů za sebou zanechala festivalová sobota pozitivní dojem.