Petr Linhart – Autobus do Podbořan
14 skladeb / 50:11, Indies MG Records

Noc se k nám točí čelem,
jak ticho před výstřelem...
(Helga Braun)

Romantika a la Luboš Pospíšil, jen jiné příběhy. A snad i méně melodií; Lubošovy písničky si budete broukat na koncertě spíš, než Linhartovy (s výjimkou krásné Annenruhe). Snad kvůli Petrově lehké vadě řeči, která více čněla z alba Sudéta (2007). A přesto byl tento jeho sólový debut podmanivý, smutný, hořce melancholický. Krásný.

I na albu Autobus do Podbořan, kde jej doprovází muzikanti v obsazení rockové kapely v čele s baskytaristou Alešem Charvátem - a zní zde folk, balada, folkotronica, folk rock, jazz rock i blues - čerpá básník a autor hudby Petr Linhart z poetiky Sudet. Jen zapomeňte na města bující životem, byť (někde) chemií a popílkem dusené. On opět smutnil na místech pustých, kráčel okolo zatopených dolů díky textu příbramského básníka Quida Maria Vyskočila z roku 1903. Jen s harmoniem zní magicky. V písních putuje krajem dávno opuštěných samot, po válce vybydlených vesnic, do nichž se už život nevrátí. Připománá osudy lidí vyhnaných. Nedávné, ale přesto staré pověsti česko-německé. Jakoby chtěl říct, že tu kdysi žili Češi a Němci vedle sebe - a spolu. Jeho melancholie je steskem, genius loci těch míst zaklel do písní.

i]Marie Löwy, vytáhla hřeby,
Marie Löwy, světla a nadpozemské jevy
Tři stopy po hřebech...
(Marie Löwy)

Byť se vrací i k poválečným osudům sudetských Němců, album není omluvou. Jen připomíná, jak smutně dopadli, vysvětluje, proč se jejich domy rozpadají, mizí. Ale písničkář připomíná i protikomunistický odboj a emigraci (Holub & Frič), cizí mu není křesťanská mystika (Marie Löwy) či se naopak vrací ještě dál v písni Annenruhe. „Je to romantický příběh o nenaplněné lásce Anny Glässerové a Josefa Herknera, o únosu mrtvé milované z hrobu a o náhodném potvrzení zdánlivé legendy. Devatenácté století, Romeo a Julie z Moravské Třebové,“ stojí v bookletu.

Ač je tu – spolu s Holub & Frič - z nejpůsobivějších písní, větší popisnost by Annenruhe neškodila. Radši bych příběh poznal bez (do)vysvětlování. Snad proto, že znám ty písně z koncertů. A tak také – ač mne jen v jediné skladbě doprovod ruší – drze tvrdím: ty písně jsou tak silné, že dalších nástrojů netřeba. Jako ty Mertovy či Krylovy, vystačí si s hlasem a kytarou. Ne však bez výjimky. Vždyť finální „Přicházejí nad ránem“ aranžmá a hlasy moc sluší, dávají jí další rozměr podobně, jako elektronika a banjo skladbě Silvestr. Jistě i další čtyři písně, „slyšet“ ta slova, se mi vysmějí. A ukáží vztyčený prostředník se šklebem Johnnyho Cashe. Po zásluze.

Něco mi nalej, ať vypadnu snáz,
v patách mám malej, Sovětskej Svaz...
(Holub & Frič)

Většinou se o takových albech píše: „Jsou pro dlouhé zimní večery.“ Básník si přidá medvědí kožešinu a oheň v krbu. Ale Linhartovo sólo album č. 2 funguje i za horkých letních nocí, kdy nejde spát. Uspoříte za dřevo, na kvalitním alkoholu nešetřete. A užijte si to.

PS: A ještě malá rada. Chcete-li zážitek, pozvěte si Petra Linharta s kytarou. Není drahej a pobavit zná. I když jen do smutku, pro klauna fakt musíte do jinýho cirkusu.

75 %

navštivte:
www.petrlinhart.cz