Baroness – The Blue Record
11 skladeb / 43:36, Relapse Records / distribuce v ČR Day After

Stejně jako tři roky starý předchůdce, bourá The Blue Record úspěšně mýtus, že metal musí být nervy drásající temná záležitost. Ze všeho nejvíc totiž evokuje rychlou projížďku silným vozem uprostřed léta. Vysoká hladina decibelů nenese negativní poselství, ale vzbuzuje návykovou euforii.

Baroness přitom nedrží nohu na plynu po celou dobu. V případě potřeby jim nedělá problém dramaticky měnit hlasitost, tempo nebo celkovou atmosféru. Oficiálně má tak modrá nahrávka jedenáct skladeb, ale při poslechu naslepo by člověk mohl tipovat i dvakrát tolik. Zlom, který na posluchače čeká na samotném začátku alba, je příznačný. Po poklidném intru preludujících kytar Bullhead's Psalm, najednou udeří brutální bouře v podobě The Sweetest Curse, nad níž se jako uragán nese mohutný hlas Johna Baizleyho, při němž tuhne krev v žilách, celá skladba však nakonec opět vyústí do poloakustického preludování kytar.

O tom, že The Blue Record je hodně členitá deska, svědčí i fakt, že asi třetina z celkového počtu skladeb slouží pouze jako předehra k následujícím kompozicím. Hodně vydařený je zejména pozvolný přerod akustické balady Steel That Sleeps The Eye ve zcela odlišnou Swollen And Halo, při jejímž poslechu nelze jinak, než zběsile máchat hlavou.

Dramatické zvraty probíhají i uvnitř jednotlivých skladeb, aniž by jim to však jakkoliv ubíralo na hitovém potenciálu. Důkazem je patrně nejvýraznější hymna alba, singlová A Horse Called Golgotha. Bezmála math-rockové kytary se zprvu laškovně proplétají, rázem však ztěžknou a získají mnohem hrubší obrysy, jakmile se silou dřevorubce nastoupí zemitý zpěv. V tu chvíli by asi málokoho napadlo, že se za chvíli odkudsi vynoří klenutý heavymetalový refrén. Přesto je to skladba, kterou si příští den budete zpívat ve sprše.

Čtveřice používá nejtradičnější rockové postupy, ale díky nakažlivému nadšení a dobrým nápadům jim vdechla život. Rychlá sóla á la „kolibřík“ by za jiných okolností mohla být tou nejhorší noční můrou a zmíněná Steel That Sleeps The Eye by mohla být v podání jiné kapely oslizlým powermetalovým cajdákem, jenže Baroness dokáží i tyhle Černé Petry obrátit ve svůj prospěch.

Slabších míst je na nahrávce poskrovnu a nebijí do uší příliš, ale jsou tu. Například recitativ v O'er Hell And Hide zní jako nadbytečné klišé a poslední třetina alba už není tak dechberoucí, přestože laťka zůstává pořád vysoko.

Celkově je ale The Blue Record hodně nadprůměrnou nahrávkou, která navíc dokáže skvěle pobavit. Pokud si ji nedokážete užít, měli byste se zamyslet. Je totiž dost dobře možné, že nemáte rádi rockovou hudbu jako takovou.

PS: Dnes, 7. července, bude možnost střetnout se s Baroness naživo v pražském Matrixu. Sekundovat jim přitom bude celá armáda stylově spřízněných smeček.

85 %

navštivte a poslechněte si:
www.myspace.com/yourbaroness