Jan Burian – Dvanáct druhů samoty
13 skladeb/ 47:03, Indies MG Records

„Povídej mi, co tě trápí.
Poslouchám!“
(Černý z nebe)

Tentokrát téměř netvořil nové písně. Spíš se po (svých) starších albech rozhlížel nufolkař a lo-fi romantik Jan Burian, hledaje „texty o samotě“. Potřeboval je, našel. A pak hudebně i zvukově s přáteli laptopy, samply, klavírem či cellem kouzlil. Však také v novince Dvanáct druhů samoty nejel sám. Mákli si spolupracovníci z jeho předchozích alb Dívčí válka a Muži jsou křehcí. Včetně Ondřeje Ježka. Díkybohu. Na co sáhne...

Kdyby zkřížili kordy Otec a Syn, nad albem So Low (od Jiřího Buriana vulgo Gregory Finna, mozku i hlasu kytarových Southpaw) by novinka otce vedla. Aby ne, v sólo albech má papínek praxi. Ovšem – Jiří Burian na albu Dvanáct druhů samoty i hrál. Bojoval by tedy tak trochu sám se sebou...

„Ještě tak vzít si k sobě pejska snad,
člověka už ne...“
(Ještě tak pejska)

Zvuková architektura novinky Jana Buriana je pozornosti hodná, působivá, podmanivá. Rezonuje mi s aletrantivní melancholíí alb Barry Adamsona i Kida Loca a patosem Sigur Rós. Pokud si tu ovšem Jan e-clashově nevrzne v Plešaté příšeře. Hozená rukavice revivalům? Mno, SEM by se měl Michael Kocáb přijít poučit, jak zajímavě dnes může album znít. „Říkáme tomu radikální alternativní pop music - neboli Jak by vypadala pop music, kdyby v hudebním průmyslu byly u nás normální poměry...“ měl Jan Burian potřebu vysvětlovat.

Živě si ale umím repertoár alba představit s celou kapelou stejně, jako jen se správně naladěným kompem. Ležerní hlas J. B. si s hudbou rozumí, však si většinu nové muziky psal sám. A dal muziknatům svobodu, jak ji uchopit. Takže, soudím, bude asi toto album třeba Angličanovi znít podobně exoticky, jaké nahrávka z Islandu či ze střední Afriky

„Plešatá příšera, se ráda hladí,
nejradši za šera, světlo jí vadí...“
(Plešatá příšera)

Ten správný chládek textový najdete už v úvodní písni Černý z nebe (ze stejnojmenného alba s králíkem na přebalu). Jen se nenechte mýlit, slova „Jen mi řekni co tě tíží – poslouchám“ nejsou vývou k dialogu. Předstíraný zájem se tomu říká, ale stačí pro tu situaci obrat „samota ve dvou“. Vidíte?!

Píseň Kamasútra, známá z Rádia 1, je (pro mne) poučena soundem Ninja Tune, její slogan „Roky i boky“ zní minimalisticky zajímavě. „Ona se však milovává jenom v jedné poloze, s rukou na srdci, s hlavou v obloze...“ recituje v ní autor. Na tuhle speciálně se těším živou, jo!

„Ze všech možných mučení,
nejhorší je loučení,
to radši vypiju jed!“
(Loučení)

Pochodový rytmus, víření bubnů z noci tupých kudliček, patřičně dramatizuje píseň Rybí pláč, plnou textových hříček. „Chci hasit žízeň kapkou deště, a potom slíbat růžím růž, chci říkat ještěrkám své ještě, chci říkat užovkám své už...“ Váhám. Chce tím Jan říci, že manželství v chlapovi ubíjí hravost? Nebo že psychiatr a manželka HO vidí do jisté míry stejně? Takže - další druh samoty...

Ač na srandičky Buriana užije, je i básníkeM s velkým em. Stačí si tu poslechnotu opusy Je pozdě nebo Napočtvrtý. Ta slova jsou vážně dobrá, až místy odvádějí posluchače od muziky. Blbost, co?

„Až popustíme uzdy koním,
a až se vzdáme osudu,
a až se nad tvým tělem skoním,
nad věcí dávno nebudu.“
(Je pozdě)

Že BuriJan umí hit, se ví dávno. Jen mu je nějak ta naše rádia nehrajou či co. No ale 1 – 1 = 0, skvělý duet s Lenkou Dusilovou by mohly! (Zas „jen“ to Rádio 1.) Jen pardon, noty jí a Samotě napsal Jiří Burian. Pěkné, vážně hezké. Vybarvuje se nám, chlapec. Ale příznivci Southpaw ví svoje. Já už taky. A pro úplnost – hudbu k Loučení složilo producentské duo alba Republic of Two, Jiří Burian a Mikoláš Růžička.

Když ale slyším vrzání a slova v až cynickém Loučení, padá na mě smutek. Co vše chlap neudělá pro lásku? A jak si z toho básník umí dělat srandu s adekvátní muzikou?! To si pak chlap vyběhne na kopec, proudy slz cákají okolo, běží mezi stromy... Bezmocnost se snaží skrýt v rukávu i před páry, tlačícími do kopce kočárky, před seniory s psíky. Ale pardon, to sem snad ani nepatří. Přepadla mě melancholie. Song Loučení mi začal vylučovat vzpomínky. Pamatuješ, Katko?!

„Samota je moje milá,
přestárlá i nezletilá,
s pletí jako vzduch a hedvábí,
Půjčí si mou hlavu z dlaní
konejší a neporaní,
žádná jiná už mě nezvábí“
(Samota)

A v podobném duchu - jen zas zjemělé hlasem Lenky Dusilové, a tím i pateticky krásné – je Samota, finále alba s hmatatelnou ozvěnou Sigur Rós. Síla. A zas nevím: Mám se na Jana Buriana zlobit, či zlomit se v pase se slovy díků?

Totiž: Když se albu Dvanáct druhů samoty dostanete pod kůži, kamsi mezi průhlednou ochranou plexi vrstvu a fólii s digitální spirálou zvuků - a poodhrnete ochranné zbarvení Burianova ležérního přednesu – užasnete. Objevíte křehklou krásu. Samet samoty. Osudový smetí. Stuhy soucitu. Svědění svědomí...

Výborná deska.

80 %

navštivte:
www.janburian.cz

poslechněte si:
www.indiesmg.cz/alba/366/dvanact-druhu-samoty