Novinky

wrgha POWU orchestra – kapiloongo

wrgha POWU orchestrawrgha POWU orchestra – kapiloongo
8 skladeb / 45:54, Mot´s Music

Jedenáctičlenný soubor wrgha POWU orchestra není zahleděný sám do sebe, ale počítá se spoluúčastí posluchačů a jejich fantazií. Posluchači se tak nestávají pasivními konzumenty děje alba, nýbrž jeho spolutvůrci. Dokonce se nebojím říct, že se po vyslechnutí kapiloonga stanou hybatelem změny směrem k otevřenějšímu vnímání české alternativní hudby. Tady totiž už dávno nejde o nějaké žánry, ale o regulérní, potřebnou a přitom velmi přirozenou a uvolněnou osvětu, což mě na tvorbě tohoto ansámblu baví vůbec nejvíc.

Že album mazaně pluje mezi styly, to definují hned v úvodním Létajícím kominíkovi, vycházejícím z hravé alternativy, jazzu i soudobé vážné hudby. Rozmáchlé gesto tančí v košaté kompozici, kde se kromě struktury dbá zejména na emoce a lehkost plynutí. Hravé smyčce, perkuse a klavír evokují rozkvetlou louku a klokot mikrokosmu, aby v následujícím Tangu Burzianu s kusturicovským patosem zasadily ukolébanému organismu vášnivou lekci.

Nejde ani tak o to, že se dozvíte o „všech tajných místech zvuku, jemných odstínech hluku, barevných paprscích ticha a neprobádaných mapách přítomnosti, o hudbě mezi dnem a nocí, ve které narůstá jasný smysl chaotické meditace“, jak uvádí kapela, ani o nějaké hudební vlivy, k nimž by mohl patřit třeba Spike Jones. Ve tvorbě wrgha POWU si můžete užít především samotnou radost stvoření a života.

Ve srovnání se spolky jako Ensemble Opera Diversa nebo Požoň Sentimentál mají wrgha POWU ještě navrch: jsou více multižánroví i aktuální. Jejich tvorba se dá využít prakticky všude – skvěle poslouží jako doprovod k činohernímu představení, ale výtečně si rozumí i se sluchátky v městském prostředí. „Hned zítra se vyjede, času nezbývá...“ říká ve Vorařích věčný Karel Čáslavský – a pro nás to může znamenat, že umění zpomalit, třeba právě prostřednictvím tvorby zkušeného skladatele a pianisty Tomáše Sýkory a jeho orchestru, by mělo dojít dál než k zbožnému přání.

Na své si v Právě dnes přišlo dokonce i mé stále slovácké srdce. Hudebníci zde s folklórním étosem umně vrství emoce a energii zurčící Veličky na soutoku s Bečvou, které vzápětí společně ústí do meditativní atmosféry jakoby z pera kytaristy Steva Stevense. Z úplně jiného soudku je pak zpívaná skladba Podzimní, balancující na pomezí jazzu a popu, která je pravděpodobně nejlehčí a nejveselejší věcí celého alba, se závěrečným nečekaným přechodem až k hip hopu. A poslední, rozverný Hotel Paris? – To už tančí celý dům, všichni v nedbalkách, a přitom to ani největším puritánům nepřipadne vulgární. Ostatně v holportu s tímto veselým orchestrem by to ani dost dobře nešlo.

Wrgha POWU orchestra na svém debutovém albu předává emoce jako smích, pláč, vášeň, radost, údiv nebo stud – a jejich přirozená snaha působí věrohodně. Skladby jsou velmi pestré, nad věcí a muzikanti mají tváře rozesmáté na všechny strany. Zamilovaná dívka hladí po vlasech jinocha ležícího v trávě, smyslně se pohupující nohy městské gazely podlamují donedávna ještě sebejisté ego ješitného fanfaróna, který pochopil, že na světě jsou i věci krásnější než on...

90 %

navštivte a poslechněte si:
bandzone.cz/wrghapowuorchestra