Night - High End Low Liberation
11 skladeb / 60:08, X Production

Mám rád jednoslovné názvy kapel, zní úderně a jdou až na dřeň. Women, Health, Mother, Puls, to je pravá síla jednoho slova. Samotní Night nejsou žádnou inkarnací bývalé kapely Andrzeje Palce Noc, namísto toho se zde sešli povětšinou táborníci, působící v minulosti či i dnes v kapelách Blank, Waave, C, Sunshine, Please The Trees, Veena, resp. Priessnitz. Všechno se točí samozřejmě okolo strůjce myšlenky Amáka, který se po odchodu z postu baskytaristy v Sunshine chopil kytary a stoupl si před mikrofon. (Opačnou nástrojovou rošádou prošel původní kytarista a zpěvák plzeňských Scissorhands, působící nyní pod nickem Tuzex, který Amáka nahradil právě v Suns.)

Night jsem poprvé naživo viděl 18. května v ústeckém Experimentálním prostoru Mumie, kde vystupovali společně s londýnským one-man Projectem Serendipity. A musím přiznat, že to byl náležitý hlukový teror. Mám rád hlasitou hudbu, tohle ale fakt bolelo. V uších mi zvonilo ještě tři dny a to jsem polovinu koncertu absolvoval v přilehlé chodbě, kde jsem s mnoha dalšími účastníky koncertu za zavřenými dveřmi marně hledal kousky ticha. Na druhou stranu to byla pro pozorovatele vlastně legrace, několik lidí si strkalo do uší alespoň sluchátka od svého empétrojkového přehrávače a dva hrdinové prostáli celý koncert s rukama na uších. Do toho pohled na zvučícího Scota Paula z Projectu Serendipity, který se za mixem slastně pokyvoval, a naopak na dvorního zvukaře Mumie, jenž s vytřeštěným pohledem a se speciálními špunty v uších dezorientovaně poletoval po klubu. Korunu peklu zmíněné noci pak nasadila barmanka, která se mě po koncertě klidně zeptala: „To bylo dneska docela nahlas, ne?“ Noisový happening jak se patří.

Album H.E.L.L. tak působí jako předzvěst soudného dne. Jenže: čeká na nebohou posluchačovu duši před Božím trůnem vyhlídka na věčná muka, nebo obnova a naděje? (citace z promo materiálu X Production). Možná mám práh bolesti duše posunutý někam jinam, ale tak tragicky (pateticky) bych to zase neviděl. Jistě, H.E.L.L. je povětšinou pochmurnou, melancholií odřenou deskou, já si na ní ale nejvíc užívám právě pasáží koketujících s diskem. Třeba skladbu Fraud na námluvách danceflooru s panenkou voodoo se sandmanovskou tarantulí Roberta Smithe na hlavě nebo Roses on the Crypt. Já mám vlastně tahle textová temnoklišé rád už od střední školy a Morfeus leží na mém nočním stolku vykládaném slonovinou už nějaký ten pátek.

Night mají spoustu nápadů a hned první skladba desky Pragmatism je toho příkladem. Je v ní tolik zajímavých motivů, že by z nich ostatní kapely udělaly tři, čtyři samostatné skladby. Night ne, mají talent pro kompozice skladeb, a proto výsledek není slepenice bez ladu a skladu. Možná ale někdy zbytečně se svými nápady plýtvají, vždycky mě zamrzí, když skončí pasáž mezi zhruba 2,30 – 3,00 min. v Black Beast a já bych chtěl, aby to v tomhle duchu pokračovalo dál a dál.

Deska High End Low Liberation je pro mě katarzí. Jsem rád za každou kapelu, která si veškerá muka odtrpí za mě a já si tak můžu říct, jak šťastný život žiju. I když na druhou stranu mě stěžejní věty typu: „Kdybyste mě měli opravdu rádi, tak si ještě dnes všichni hodíte mašli,“ stále znovu a znovu dostávají. (Warren Ellis, Transmetropolitan). A pak že mi něco přijde patetické. Ha. Resumé: Kdyby se hlasovalo teď o dosud nejlepší tuzemskou desku roku, tak já bych s nerozlučným bratrem Morfeem pro H.E.L.L. ruku určitě zvednul.

75 %

navštivte a poslechněte si:
www.myspace.com/nightbegun