The Plastic People of the Universe / Agon – Obešel já polí pět
9 skladeb / 79:28, Guerilla Records

O Plasticích toho bylo napsáno tolik, že by bylo zcela jistě nošením dříví do lesa zdůrazňovat jejich pozici i přínos naší alternativní scéně. Každé jejich album je naprostým originálem, a i po smrti Mejly Hlavsy v r. 2001 má kapela stále co říci nejen svým vrstevníkům. A to přesto, že neustále čerpá ze své minulosti. Bylo tomu zejména v prvních letech nového milénia, kdy Plastic People spolu s Agonem zrekonstruovali dvě rozsáhlá komponovaná pásma. Zatímco Pašijové hry velikonoční z r. 2004 vydaly na CD nosiči hned téhož roku Knihy Hana, o rok starší pocta Ladislavu Klímovi spatřila pod názvem Obešel já polí pět světlo světa až letos v únoru.

Zásluhu na skutečně reprezentativním provedení klímovského pásma má tentokrát lounské vydavatelství Guerilla Records (jedná se již o třetí plastikovský titul v jeho katalogu). A hned zkraje je nutno podotknout, že je především velmi kvalitně zpracovaným dokumentem. Tak nějak je vlastně koncipován i celý komplet, jež obsahuje jeden klasický CD nosič, zaznamenávající koncertní provedení klímovské látky spolu s Agonem z října roku 2003, jež je na maximální kapacitu disku doplněn o dnes již velmi vzácnou, oficiálně dosud nevydanou studiovou podobu pásma pod tehdejším názvem Jak bude po smrti z roku 1980, a rovněž DVD obsahující koncertní premiéru pořadu z prosince 2002, zhruba o rok mladší „písničkové“ přídavky, několik snímků z boskovického festivalu zpřed pěti let či krátkometrážní hraný snímek Host s Milanem Šteindlerem v hlavní roli.

Vyzvedávám-li dokumentační hodnotu kompletu, činím tak především proto, že chtě nechtě srovávám s již dvakrát oficiálně realizovanou živou nahrávkou z Nové vísky z r. 1979. Ta zachycuje Plastiky v jejich zcela jistě nejexperimentálnější, posluchačsky nejobtížněji přístupné poloze, a to nejen díky náročné klímovské látce, ale i použitím postupů ze světa soudobé vážné hudby a rockové alternativy. A i když o takřka čtvrtstoletí mladší provedení již sebou nenese tak silné aróma autenticity a umělecké svébytnosti, i přesto z něj vyzařuje charakteristický plastikovský duch, jemuž na zajímavosti rozhodně neubírá ani artificiálnější a majestátnější sound.

Až úzkost nahánějící sevřenost původní nahrávky zde tak ustupuje formální dokonalosti provedení, dané především precizně volenými akustickými party školených hudebníků Agon Orchestra. Možná však ještě chladněji působí svojí hlasovou dikcí jednotliví členové Plastiků, z nichž původního klímovského ducha v sobě stoprocentně odráží pouze typicky existenciálně laděný hlas Vratislava Brabence. Do rozlehlého hudebního pásma, kde má své určené místo každá nota, se ale příliš nehodí Karafiátova sólová kytara, naopak velmi organicky zde zapadá dechovkové intro i závěr (ze záznamu původní koncertní nahrávky z r. 1979 vydané jako 6.část sebraných nahrávek PPU zcela nepochopitelně vypuštěné), a neztrácí se zde i nově zařazená poetická „vsuvka“ Eterna/K Denici mluví Dryáda s proplétajícími se hlasy Vráti Brabence a Evy Turnové.

Naopak bonus disku, původní studiová nahrávka z roku 1980, ač nesporně horší technické i interpretační kvality, v sobě nese vše podstatné pro originální rukopis Plastiků své doby. Epileptické erupce Brabencova saxofonu a zneklidňující bzučení Kabešovy violy jsou k slyšení i na dnešních nahrávkách, zde však v kombinaci s Mejlovou magickou basou, jeho uhrančivým hlasem a pavučinovitými kaskádami bicích Honzy Brabce naplňují apokalyptické vyznění této nahrávky takřka do dokonalosti. A to přesto, že ani tento záznam nezní až tak živelně a nespoutaně jako mezi posluchači frekventovanější živý záznam z Nové vísky.

Určitě – především pro sběratele - přínosným je i přiložené DVD, na němž si můžeme lépe vychutnat aktuální dramaturgický záměr i ze scénického hlediska. Zřejmě nejzajímavější součástí disku je již výše zmiňovaná klímovská filmová miniatura Host, jíž na barvitosti nic neubírá ani zřetelná inspirace Janem Švankmajerem, a kde se kromě Milana Šteindlera mihnou i Vráťa Brabenec, Jiří Kabeš, vydavatel Maťa či neúnavný propagátor současné undergroundové scény Otto Sepl, právě díky jehož chorobné vášni ve videozáznamech máme nyní valnou část obrazového materiálu k dispozici.

80 %

navštivte:
www.plasticpeople.eu