První položkou na seznamu interpretů byl jednooký veterán Nikko Weidemann, známý svou spoluprací s The Bad Seeds nebo Einstürzende Neubauten. Své melodické pop-rockové písně doprovázel hrou na klávesy či na kytaru, především ale dokázal navodit atmosféru, kdy vystoupení vypadalo ze všeho nejvíce jako setkání starých přátel. Podtrhl to například i tím, kdy se po skončení svého setu vmísil mezi diváky a začal v narážce na sochu Jana Žižky na koni zjišťovat: „Kdo je ten chlápek s páskou přes oko? Fakt mě to zajímá.“

Tato uvolněnost se přenesla i do koncertu Botanicy, při kterém ostatně Nikko občas přicoural na pódium, aby přidal k dobru pár akordů. Soubor pod vedením charismatického kudrnáče, Paula Wallfische, je ve své nejlepší formě při hraní zběsile rychlého swingujícího kabaretu a tato poloha byla naštěstí v sobotní večer dominantní. Zvuk se tak blížil skvělému živáku Americaundone, ale v malém prostoru byly daleko tvrdší a výraznější bicí, za kterými seděl Brian Viglione z Dresden Dolls.

Určitý prostor byl však věnován i více popovějším a klidnějším skladbám z nového alba Who You Are a nikterak překvapivě byla otvírákem setu právě stejnojmenná píseň. Křehkost a snovost byla nicméně vždy dána brzo do kontrastu s okamžiky, kdy kapela přepnula do zcela jiného rychlostního režimu. V Concrete Shoes zářily westernově kvílivé riffy a údery do kláves, ve Valse Magnetique vypjatý Wallfischův vokál dozdobily tahy smyčcem Miriam Eicher.

Člověk si mohl vybrat, jestli ho bude ohromovat sehranost rozjeté mašiny a dokonalá show nebo výkony jednotlivých hráčů. Obzvláště John Andrews naživo přesvědčoval o tom, jak je jeho kytara důležitá pro budování napětí v jednotlivých skladbách. Po tom, co suverénně odzpíval X-Mas, bylo i jasné, že by se neztratil ani jako frontman. Nejmilejším faktem ovšem byla bezprostřednost kapely a její schopnost komunikace s publikem. Po vypalovačce s Wallfischem stojícím na otočné stoličce a mlátícím do klaviatury nohou by od něj člověk čekal tak bonvivánské potáhnutí z doutníku, mohutný lok whiskey a bezprostřední pokračování ďábelské jízdy. Místo toho ale rozlil Jamesona do kalíšků, rozdal je lidem v první řadě a začal se bavit s diváky o posledním večeru v Bratislavě. Když koncert končil sladkobolně dojemnou poctou Marlen Dietrich, Anhalter Banhof, bylo zřejmé, že Botanica není jen „nejlepší kapela z New Yorku“, ale lehce jí lze přiřknout i titul „nejmilejší kapela na světě“.

Následující set švédského písničkáře Thomase Denvera Johnsona byl dramaturgickým přehmatem. Sál opustilo přes dvě třetiny osazenstva a zakřiknutému chlapíkovi při prvním hrábnutím do strun akustické kytary zbývalo pět minut do oficiální „zavíračky“ o jedenácté večerní. Přesto byla půl hodina prokládaná omluvami zpěváka za to, že není tak vtipný a zábavný jako předchozí skupina, ukázkou sympatického výkonu autora silných songů. Těžko se však šlo ubránit pocitu, že bylo poslední vystoupení tak trochu navíc.