The Plastic People of the Universe - Maska za maskou
13 skladeb / 60:13, Guerilla Records

Vzhledem k dlouholetým dohadům o směřování druhé post-mejlovské desky v kuloárech i mimo ně se může jevit konečný výsledek poměrně překvapivým. Ještě za života Mejly Hlavsy probíhaly vášnivé debaty o dalším vývoji kapely. Zatímco autorsky nadstandardně obdařený Hlavsa si své písničkové puzení vybíjel ve vedlejších projektech, jakými byli postoceánovští Fiction či Šílenství, zbytek PPU v čele s Vratislavem Brabencem preferoval návrat k experimentálnější poloze. Jaképak je ovšem překvapení, když se z nové desky vyloupla třináctka písní, o nichž se nedá říct, že by z ní experimenty trčely na všechny strany jak dikobrazí ostny. Buď se drží osvědčeného mejlovského mustru anebo snad až příliš vyčnívají z řady plastikovského kontextu.

Vzpomínám si, jak se v době nástupu kytaristy Joea Karafiáta nemohla jistá část fanoušků srovnat s novým kytarovým zvukem. Nyní bude terčem nespokojenců baskytaristka Eva Turnová, která sice s kapelou už nějaký ten pátek účinkuje, ale až nyní se představuje jako autorka hudby. Nelze se totiž ubránit dojmu, jako by její příspěvky pocházely z hudebního hlediska z úplně jiné desky. Písně pomalejších temp s nádechem šansonu a odkazy na lyrickou polohu Psích vojáků tvoří kontrast k materiálu v duchu plastikovské tradice. Energie však uniká mezi prsty a chybí tmel, který by skladby spojil se zbytkem v konzistentní tvar.

Těžko spekulovat, zda měla pánská část skupiny problém se skladatelskou potencí anebo dala galantně prostor dámě. Dohadům o skladatelském stropu nahrává na smeč řada melodických a aranžérských momentů skladeb, kterou má na svědomí stará garda, v nichž vám až příliš okatě připomínají dřívější tvorbu. Skalní fanoušci budou vyzdvihovat autorský rukopis, ti méně uctiví budou mluvit o sebevykrádání.

Úvodní TV idylka irituje prvoplánovým sloganem z pera Andreje Stankoviče, který lze snést u punkových teenagerů, avšak nikoli u undergroundové legendy. Nicméně po hudební stránce se jedná o důstojný otvírák alba, jemuž zdatně sekundují i další energické kusy jako Magorův šém či Non stop Opera. Brabencova religiozitou nasáklá lyrika se střídá s pochmurně laděnými texty titulní Masky za maskou, Non stop Opera či Krchovského Cizí vlasy. Tradičně Plastici zhudebňují i další externí autory, zde Ivana Jirouse (i když toho lze považovat spíše za jakéhosi čestného člena kapely) nebo Jiřího Koláře. Odlehčením, jak textovým, tak i hudebním, je pak závěrečný Tygr v Praze - Janíčkova představa šramlu na text ruského surrealistického spisovatele D. I. Charmse.

Pokud budeme novinku srovnávat s předchozím albem Líně s tebou spím (Globus, 2001), jež bylo po výtečném živáku z roku 1997 pro mnohé velkým zklamáním a navozovalo spekulace o opodstatněnosti dalšího trvání kapely, má Maska za maskou rozhodně navrch. Z nahrávky je cítit, že se PPU nesnažili nahrávání a celou realizaci alba uspěchat. Nikam se nehnali a nechali materiál takříkajíc uzrát. I v tomto ohledu je na tom novinka lépe než horkou jehlou spíchnutý předchůdce.

Skupiny s cejchem kultovního statutu to mají těžké. Nové desky se dychtivě očekávají v předtuše překonaných met z minula a když se tak potom nestane, přicházejí frustrace. Uvědomme si však, že PPU existují s přestávkami od roku 1968. Kapela prodělala stylové i personální kotrmelce, přišla o nejvýraznější skladatelskou osobnost a několikrát byla na pokraji rozpadu. Je potom málo, když dokáže společně fungovat a natočit po bezmála dekádě „jen“ velmi slušnou rockovou desku, za níž se nemusí stydět? Stěží dnes od PPU očekávat převratná alba. Ale záleží na tom vlastně?

75 %

navštivte:
www.plasticpeople.eu

poslechněte si:
www.plasticpeople.eu/download_mp3