Emilíana Torrini, Lay Low, SelFbrush, 28.1., Palác Akropolis, Praha

Večer se dvěma předskokany začal již o hodině devatenácté. Vašek Havelka se svým sólovým projektem SelFbrush – kytara a zpěv, texty v angličtině, převážně melancholické a poklidně plynoucí (aby taky ne, když většina z nich pocházela z aktuálního EP For a New Mother – ideální příprava pro nadcházející dvojité islandské pokračování.

Lovísa Elísabet Sigrúnardóttir, jak zní celé jméno písničkářky Lay Low, si na pódium přizvala k hostování na kytaru a pedal steel kytaru jednoho ze členů doprovodné kapely Emilíany Torrini. Setlist byl nijak překvapivě složen především s písní ze zatím jediných dvou řadovek, které dosud Lay Low vydala (odsýpavější Please Don’t Hate Me a melancholičtější Farewell Good Night's Sleep). Islandská podoba folku a country má bezpochyby něco do sebe, nicméně když později nastoupila na pódium slavnější islandská rodačka, rozdíl v tom, kdo dokáže napsat silnější melodii a chytlavější texty, byl vcelku jasně patrný.

Nehledě na to, že bicí, klávesy, baskytara a kytara jsou víc než jen kytara, při jejímž sólovém doprovodu navíc vyzní silné (či slabé) stránky písní o to výrazněji. Tak či tak, půlhodinka s Lay Low utekla i díky krátkým stopážím prezentovaných skladeb docela rychle a hlavní sál Akropole se v průběhu jejího vystoupení hodně solidně zaplnil jak v přízemí, tak na balkóně (přestože vyprodáno nebylo). Vše bylo připraveno na premiérové vystoupení hlavní hvězdy večera.

Z playbacku hraná píseň Dead Duck posloužila krátce po půl deváté k nástupu celé koncertní sestavy okolo islandské zpěvačky Emilíany Torrini, jež (kromě občasného zahostování zpěvačky z Lay Low) čítala bubeníka, kytaristu a baskytaristu (ti ale během večera vystřídali těch nástrojů víc – na řadu přišlo i banjo) a klávesáka/toho za mašinkami, který se staral především o syntetickou část hudební složky. První skladbou koncertu se stala i úvodní věc aktuálního alba Me and Armini, které mimochodem zaznělo až na dvě výjimky o čtvrtečním večeru celé.

Emilíana Torrini byla kouzelně nervózní, s odzbrojujícím úsměvem prakticky neodolatelná a při vtipném uvádění jednotlivých písní naprosto bezprostřední (přestože většinu těch příběhů dozajista vypráví na každé zastávce pomalu končícího turné). Pochválila publikum za to, že si (podobně jako to australské) koncert opravdu užívá namísto toho, aby neustále pořizovalo nekvalitní nahrávky na své fotoaparáty a mobilní telefony a následně je umisťovalo na youtube ve zvukové kvalitě chrrrr-škroup-chrrrr; stihla vypít dvě lahve minerálky a pokračovat s třetí, vypůjčenou od klávesáka; dát si „něco ostřejšího, aby nebyla tak nervózní“, načež vzápětí zapomněla text písně a musela se zeptat Lay Low, jež v tu chvíli stála opodál připravená s baskytarou; a připomněla také, že už v České republice jednou byla – když zde natáčela klip k jedné ze svých písní, přičemž si z tohoto výletu přivezla domů láhev absinthu a poté ji s přítelem vypila v mylném domnění, že se jednalo o nějakou „light“ verzi, což se v praxi projevilo tak, že se nejdříve oba snažili procházet zdmi a poté ji přítel v obývacím pokoji seznamoval s reproduktorem řka, že je to jeho příbuzný. Emilíana Torrini zkrátka hýřila dobrou náladou, kterou dokázala přenést na publikum i ostatní spoluhráče, a k tomu přidávala hlasově skvělé koncertní provedení písní, jež zněly naživo daleko lépe, než ve studiových verzích (minimálně ty z aktuální a dosud přeci jen nejslabší desky Me and Armini).

Ať už se jednalo o romantické balady Today Has Been OK, Sunny Road, Nothing Brings Me Down, To Be Free a Beggar’s Prayer, nebo veselejší a rychlejší Big Jumps a Jungle Drum, Emilíana Torrini do nich dokázala dodat onu potřebnou (těžko popsatelnou, ale v praxi velmi dobře rozpoznatelnou) nadstavbu, kterou by měla každá živě předvedená píseň obsahovat. Mezi největší vrcholy vystoupení ale patřila především dvojice skladeb Birds a Gun. První zmiňovaná hlavně díky úchvatnému sólu jednoho z kytaristů na pedal steel kytaru a druhá pak celkovým živým provedením (které oproti albové stopáži nabobtnalo téměř na deset minut): od rozmáchlé hry mistra bubeníka (během skladby vystřídal metličky, klasické bubenické náčiní i smyčec, kterým jezdil přes hrany jednotlivých činel a také klávesách malého xylofonu), přes kytaristu i baskytaristu a jejich rockové jammování, až po samotnou Emilíanu Torrini a její dokonalý přednes textu této písně (nekompromisní „This is a kiss that I swear will blow your mind“ mi rezonovalo v uších ještě druhý den). Přesně pro tyhle momenty se chodí na koncerty.

Bohužel pouze dvakrát (To Be Free, Tuna Fish) došlo i na „oficiální“ prvotinu Love in the Time of Science, přestože v přídavkové části setlistu byly připraveny i výtečné Unemployed in Summertime a Summer Breeze. Kvůli tradiční stop-hlukové desáté večerní však v závěru vystoupení došlo pouze na s doprovodem publika odzpívanou Dear Prudence. Tu Emilíana Torrini odprezentovala sólo s kytarou, přičemž zbylí členové jejího ensemblu si už jen vychutnávali pohled do pošeptmu zpívajícího publika.

Asi netřeba dodávat, že se první vydání série Euroconnections v roce 2010 nadmíru vydařilo, ale pro jistotu ještě jednou: Emilíana Torrini předvedla koncert, na kterém se byť jen jediné negativum hledá jen velmi stěží. Skvělá doprovodná kapela, bezchybný zvuk, decentní nasvícení skvěle padnoucí k charakteru vystoupení, příjemně komorní a odlehčená atmosféra a samozřejmě neodolatelná Islanďanka s jistým vokálním přednesem v čele všeho zmíněného. Takk a grazie tante, signorina Torrini Davíðsdóttir!