Om – God Is Good

Om – God Is Good
4 skladby / 34:06, Drag City

V pořadí čtvrté album Om bylo vyhlíženo s očekáváním: Vzhledem k tomu, že nástrojové obsazení kapely tvoří jen basa a bicí, dalo se očekávat, že loňský odchod bubeníka Chrise Hakiuse bude znamenat pro kapelu citelný zásah. Ve skutečnosti to není tak horké. Jeho náhrada, Emil Amos z Grails, bubnuje poněkud bohatším způsobem, ale do zvuku kapely zapadá zcela přirozeně. Mnohem podstatnější změnou je něco jiného: kapela, jejímž poznávacím znamením bylo vždy spoléhání se na dva pouhé dva nástroje, si na novém albu do každé skladby přizvala hosty. A paradoxně právě ty momenty, kdy se kapela nejvíce blíží „starému“ zvuku, jsou na God Is Good nejméně přesvědčivé.

Převážnou část celkové plochy alba zabírá úvodní opus Thebes. Hutné basové tóny tu plynou v neměnném ospalém tempu, zatímco frontman Al Cisneros v ozvěnách rozprostírá své vize o minaretech, nebeských sílách, elektrickém moři a marihuaně. Těžkou psychedelickou atmosféru dokreslují navíc zvuky tambury v rukou Roba Lowea alias Lichens, zatímco místo bicích se v pozadí nenápadně krčí perkuse. Zpočátku působí monotónnost skladby hypnoticky, ale s přibývajícím časem se bohužel začíná vkrádat i pocit lehké nudy.

Teprve okolo deváté minuty přijde zlom a nastoupí masivní basový riff evokující staré Black Sabbath a v tomto okamžiku se také poprvé naplno projeví nováček Amos. Zpočátku je tento přechod skutečně efektní, ale ani hlasitější polovina skladby bohužel neoplývá dostatečným počtem nápadů, aby dokázala udržet pozornost zbývajících deset minut. Přestože Om mají na svém kontě i delší kompozice, v tomto případě se zdá bezmála dvacetiminutová stopáž přece jen poněkud přehnaná.

Slibně začíná následující Meditation Is The Practice For Death. Pod pulzujícím hlasem odkazujícím na nejrůznější biblické motivy probublává tajemný basový riff, zatímco vynalézavé bicí dodávají celku patřičnou živost. Skladba si dlouho udržuje zvláštní napětí, které posluchače udržuje v očekávání příštího. Když se však ozve první změna, sólo na flétnu, píseň namísto vyvrcholení poněkud rozpačitě skončí.

Vůbec nejzajímavější částí alba je tak překvapivě závěrečná dvoudílná instrumentální suita Cremation Ghat, v níž opět hostuje Rob Lowe. Zejména Cremation Ghat I je vskutku nezvyklým vybočením z tradičního zvuku Om. Svižný basový motiv má sice orientální nádech, zároveň ale téměř funkový groove. Synkopový rytmus tu navíc vedle téměř tanečních bicích obstarává také tleskot rukou. Na poměry tohoto dua hodně odvážný experiment, který se však rozhodně vyplatil.

V Cremation Ghat II zní opět tambura a dokonce získává navrch nad basou a bicími – jednoznačně určuje ráz skladby, která se nese v hypnoticky mlžném oparu. Celé to zní velmi indicky a Om jsou opět téměř k nepoznání. Přestože se nedá říct, že by první dvě skladby byly špatné, jsou to právě poslední dva kusy, které zaběhnutému zvuku kapely vdechují nový život. Je ale velká škoda, že je jim dohromady vyměřeno pouhých osm minut, tedy v kontextu alba vlastně nepatrná část.

Je dobře, že 2. února v Matrixu spolu s Om zahraje také Rob Lowe, který navíc bude jako Lichens celý večer zahajovat. Bude to jedinečná příležitost spatřit kapelu v pestřejším hávu, který jí na novém albu sluší víc než tradiční zvuk.

65 %

navštivte a poslechněte si:
www.myspace.com/variationsontheme