Itch My HaHaHa: Clark, NaPszyklat..., 23.1., Fléda, Brno

Michal Mariánek překvapil, to mu nelze upřít. Maje ho zařazeného vedle přeexperimentované Mateřídoušky, čekal jsem spíše poslechové vystoupení, které bude nutit k výrazné spolupráci mozkových buněk a uší. A hle, on přišel útok na první signální. Tancuj tancuj vykrůcaj, až se ucho utrhne. Anebo taky: jak se k Aaronu Spectrovi a Gautieru Serrovi pro inspiraci chodí, tak se z reprobeden ozývá. Zcela nepokryté čerpání jak z hudební, tak pohybové složky dvou zmíněných ikon novodobého crossoveru (chyběly už jen dredy a kytara místo kláves á la Michal David) nutilo po většinu času zároveň k tanci (to nepopírám), ale i k smíchu. Ono to balancování na hranici kýče se musí umět a i když Michalu Mariánkovi nelze upřít pár opravdu povedených momentů skloubení metalu, breakcoreu a novoromantické klasiky, během kterých mu budiž odpuštěno vše dříve zmíněné, po většinu času se člověk třásl spíše kvůli rozhýbané bránici, než z důvodu tanečního tranzu. Jestli to ovšem byl záměr, pak smekám a vše negativní napsané škrtám.

Peťo Tázok s Karaoke Tundrou přispěli k všeobecnému veselí o poznání méně, i když pár slušných záseků (a zde zcela jistě chtěných a přesně mířených) by se v Tázokových slovních obratech také najít dalo. V této souvislosti nelze přejít bez povšimnutí čtení některých textů z monitoru notebooku, jež na mě působilo jako neúcta k publiku a neochota udělat pro vystoupení maximum. Které mimochodem vidím v úplně jiných aspektech, než je pouhé naučení se vlastních (sic!) textů nazpaměť, ať už jsou sebedelší. Z jakého důvodu se místo, v tomto případě daleko lépe působících papírů, či knihy použil laptop, mi také není jasné. Nicméně celkový dojem z vystoupení to zkrátka shodilo o třídu dolů. Tázokův projev je nezaměnitelný, naživo dobře fungující a bezesporu vycizelovaný do posledního detailu, vzájemná sehranost obou článků tohoto projektu je také zjevně na vysoké úrovni, ale přesto jsem měl po skončení jejich vystoupení ambivalentní pocity. Možná z určité dávky monotónnosti, jež se pomalu začíná vkrádat do produkce tohoto dua, možná z věčného hlášení, že na pódiu jsou Karaoke Tundra a Peťo Tázok, jež by se spíš hodilo do regulérního hiphopového prostředí, které ovšem produkce téhle dvojice dalekosáhle přesahuje.

Polští NaPszyklat pro mě byli velkou neznámou. Fúze živého hraní (na bicích si zjevně ulítávají všichni tři členové), hip hopu a ostřejší, spíše hlukové elektroniky, podtrhoval hlas rappera, který by mohl s klidem imitovat B-Reala ze Cypress Hill a ani by mu to nedalo větší práci. Insane in the Brain viselo ve vzduchu pokaždé, když se Piernik pustil do svých flows, přestože jinak jsou NaPszyklat trochu jinde než legendární Cypřišový Kopec. Přítomnost kláves a všemožných efektů činila v součtu s bicími a slušnou porcí hluku z hudební složky na první poslech místy docela neproniknutelný hlukový prales. Nakonec se jím ale dalo docela dobře prosekat a onu cestu si s občasným zaškobrtnutím přes bludný kořen i užít. Přestože polský rap asi nikdy nebude mým favorizovaným hudebním stylem, díky hodně energickému pojetí koncertu a očividné radosti z hraní se z vystoupení NaPszyklat stalo příjemné překvapení večera.

Vrcholem večera mělo být po jedné hodině ranní začínající vystoupení Clarka z legendárního vydavatelství Warp. Není třeba dlouho napínat - bylo. Chris Clark předvedl vpravdě eklektický live set, složený především z jeho vlastní tvorby (i když zazněl také například Pacman od Aphexe Twina, případně nerozpoznaná metalová vsuvka), a to jak starší, kdy ještě tvořil pod svým celým jménem, tak z nového, čistě „clarkovského“ období. Z první poloviny, která byla více rozsekaná a experimentální (někdy možná až příliš), přešel ve druhé části do ostřejších a tanečnějších poloh, které natěšená Fléda kvitovala s nadšením. Po většinu času ale Clark docela rychle střídal styly, bpm i rovné/zlomené beaty, nesetrvával v jedné poloze příliš dlouho, čímž nedal publiku mnoho příležitost k zívání. A podobně jako Plaid před dvěma roky na německém fetivalu Nachtdigital dokázal, že když se IDM umí, stojí tenhle pro mnohé už mrtvý styl v „koncertním provedení“ za to.

Jestliže hudební složce by se přeci jen dalo vytknout pár slabších momentů, zvuková to všechno svou hutností hravě přebila. Při závěrečné Growls Garden (která byla už druhým, vpravdě vymodleným přídavkem!), se poslech live verze tohoto neskutečně našláplého elektro-tracku stal vpravdě fyzickým zážitkem a Clark se (při i) po něm dočkal zasloužených bouřlivých ovací. „I will find you, in the garden...“