Pobavit, neunavit. Asi tak to chtěl Petr Skoumal a jeho osmičlenný ansámbl herců a hudebníků z Divadla v Dlouhé v programu Kdyby prase mělo křídla. S lehkostí a vtipem, gagy i drobnými naschvály, které neurazí.

V Praseti je trošku pantomimy, hodně legrace, divadýlko, hlášky. Nadčasovým textům Emanuela Frynta ještě přidá na půvabu ležérní hlas páně Skoumalův, hudba swinguje, je rozverná. Ční tu hit o Praseti (na CD od Kaisera s Lábusem), úvodní krásná společná „Kolik je na světě...“ i ta o malém bobrovi, co když jde spát, zuby si čistí rád. Hle – jeden z výchovných momentů Petrových písniček. Jeho dětská tvorba má nadhled i vtip, kabaret Skoumala za klavírem a Dlouhánů s instrumenty různými je svěží, má spád. Zá půl hodiny děcka ani nezačnou chytat lelky, baví se i jejich dospělý doprovod.

Ale obráceně to už asi bude „problém“. Večírek starších pánů „Když já byl ještě malý klouče...“ je spíš (nostalgickou) parketou dospělých.

To nejlepší dal Petr Skoumal na úvod, když s Janem Vodňanským vzpomínal na časy jejich dua. „Rodinné stříbro je rozebráno,“ mohl by se někdo ušklíbnout nad tím, že jejich písničky ze 70. let už po revoluci vyšly ve dvou kolekcích (Supraphon i Black Point), je tu živá kazeta a sólo desky „S úsměvem...“. Ale má cenu vracet se ke kvalitě, a Vodňanský/ Skoumal „jen“ navázali na dua Voskovec/ Werich, Suchý/ Šlitr. Ale dost přednášek, skladby „Jedné noci puberta“, „Šemík v ovzduší“ a zvlášť „Vy české tajfuny“ si rád připomenu. Či naopak, za co by stál mejden bez nich a ironickcých básniček dua?

Ční tu ještě dvě živé skladby Karla Plíhala a tři klipy. Šílená předzvěst 8bitových hrátek „I Am A Japanese Synthesizer“, kratičká veselá animovaná „Jak se loví gorila“ a dětsky hravé „Pečivo“ - noční můra umělce.

Jinak Skoumal volil stejný model, jako před ním Michal Prokop na oslavě šedesátin v Lucerně i Vladimír Mišík na narozeninovém večírku v Arše. U obou logicky jejich spolupracovník Petr hostoval, oni mu to teď vrátili: A „Kolej Yesterday“ (Prokop) i „Sladké je žít“ (Mišík) do spektra patří, chyběly by.

Větší radost ale mám ze Skoumalovy (hudba) a Burianovy (text) písně „Svátky zapomnění“ („Zas budou Vánoce ty svátky vkladních knížek...“). A těší mě i „Starej pán“ („Starej pán sedí, a poslouchá jazz...“). z legendárního (těsně) předrevolučního Skoumalova LP Poločas rozpadu. Už je „tak stará“, že Petr musí vysvětlovat, co to byla „doložka“ (= doklad, bez nějž se nedalo za socialismu cestovat do kapitalistických států). Swingová melancholie, lehká ironie i poklid 1. republiky dělá z Pána jednu z nejlepších Skoumalových věcí.

A nakonec drobnost. Schválně – ze které skladby koncertu je foto na obalu DVD - Petr Skomal s akordeonem na krku?

75 %