Novinky

Ta Jana z Velké Ohrady - Do půl těla ...

Dopul.jpg Ta Jana z Velké Ohrady - Do půl těla ...
50:01 / 14 skladeb, vydal Black Point

Mužský aby se ženského pohledu na věc v domácí hudbě nahledal. Pominu-li kašírované předstírání drtivé většiny popové produkce (mnohdy navíc stejně psané chlapským perem), teskně si nad hladinou, která se uzavřela nad Zuby Nehty, vzpomenu nejspíš jen na tři jména, která se mi po klubech a festivalech výrazněji vetřela pod kůži. Na loni debutující písničkářku/šanzoniérku Radůzu, její objevitelku Zuzanu Navarovou a chytrou holku z vesnice Janu Husákovou. Posledně jmenovaná se v čele své kapely zvané Ta Jana z Velké Ohrady slušně uvedla už svojí prvotinou Od půl noci do tří, vydanou u pražského vydavatelství Black Point. Po třech letech se u stejné značky hlásí o slovo deska druhá, nazvaná Do půl těla.

Než se pustím do rozebírání kladů a záporů této desky, rád bych upozornil na "videobooklet". Ne náhodou - patří mezi ty nejhezší, co jsem poslední dobou viděl. Vévodí mu především rukou úhledně napsané texty v jednoduché, ale působivé úpravě a falešném "textilním" přebalu. Pod tímto desingem je podepsána sama autorka a bubeník Roman Pluhař a už tady se lze vypozorovat jistý náznak dotaženosti.

A co za ty roky na Velké Ohradě změnilo? Mnoho ne, zpěvačka a autorka hudby i textů opět sahá do své pestré palety výrazů, od drze hubatých textů až po ty vážné, od jazzového zabarvení po šanzónové ukolébávání, v nevelkém, hlasových exibic prostém rozsahu hlasu, který je stejně dobře sametový, jako nabroušeně ostrý. Hlavní důraz je kladen především na přesvědčivé prožití příběhů, ať osobních (a tady si možná vzpomenu na ještě "drsnější" Zuzanu Hanzlovou z Neočekávaného dýchánku) či těch obecněji stavěných. Ty jsou načrtnuty texty v netypickém městském nářečí a načichlé trochu jiným druhem emocí, než obvykle bývá zvykem. Ta Jana totiž víc než ženské něžnosti popouští uzdu vzdorovitému uvědomění sebe sama.

A co doprovodná skupina? Ano doprovodná, nic si nenalhávejme, hlavní role je tu jenom jedna. Ale i přesto se řemeslně vyzrálí hudebníci snaží vnést do skladby přece jen něco víc, než je k dokreslení atmosféry zpěvu, potažmo textu potřeba. Na začátku "Kolednice" nakousnou náladu zrovna činnovskou, ve "Vědě samotě" mluví najazzlý kontrabas téměř lidskou řečí a takových drobnůstek bychom tu napočítali ještě pěknou řádku. Větší autenticitě vyznění kapely upuštění od "umělých zvuků" syntezátoru zjevně prospělo, ostatně stejně jako absentující kytara vůbec nechybí a přidává skupině na originalitě. Na růžích ustláno nebudou mít příznivci stylové čistoty - skupině není cizí ani valčík a už vůbec ne uvolněný šraml. Ale hlavně - nijak objevnými, ale ani ne tuctovými harmoniemi je tu zaděláno hned na několik potencionálních hitů (Kolednice, Pro Inspiraci). Ač jen v epizodní roli, je ještě třeba zmínit vedle posmutnělého akordeonu a táhlého cella hostování na poslech nejvýraznější a to Tomáše Krajíčka z Nahoru po schodišti dolů bandu. Jeho zdatným dialogovým zápolením s Tou Janou se nemuselo šetřit jen na poslední píseň!

Pokud se vám první album líbilo, určitě nebudete zklamáni ani tím druhým. Pokud jste ještě neměli tu čest, vězte že tahle hudba se hodí více do kavárny, než do zakouřeného klubu a skupina v čele se svéraznou zpěvačkou nabízí osobitou, zaběhanými klišé nepostiženou hudbu. Ano, najde se tu pár méně výrazných chvilek, ale celkově album vyznívá nadprůměrně. Řekl jsem nadprůměrně? A je vůbec s čím srovnávat?

Na webu Té Jany z Velké Ohrady naleznete kromě dalších informací také ukázky k poslechu.