Sonic Youth - Murray Street

Sonic Youth svou novou deskou dokázali všem pochybovačům, že rozhodně mají ještě na to, natočit desku, kterou nejenže vydržíte poslouchat do konce, ale navíc se vám bude líbit. Po vydání Experimental Jet Set, Trash And No Star se poněkud odchýlili z cesty po které jsem byl ochoten sledovat jejich kroky. Co se vlastně tenkrát změnilo? Pořád zde zůstaly nánosy špíny, prapodivné ladění nástrojů vyluzujících disonantní tóny, více než špetka intelektualismu, cit pro neprošlapané harmonie, a možná náznaky zjemnění. Více méně zde ale rozmělňovali staré nápady, zněli nevzrušivě a zřejmě málokdo byl schopen soustředění při dlouhých nicneříkajících minutách intelektuálního blátíčka.

Poté, co se objevila nová deska, Murray Street, jsem dlouho váhal s prvním seznámením a přistupoval jsem k ní s velkou nedůvěrou. První překvapení se konalo po načtení disku přehrávačem, protože zobrazených 45 minut bylo pro Sonic Youth neobvykle málo. Vzápětí můj pohled skončil na počtu skladeb a já jsem věděl, že se nudným a dlouhým kompozicím stejně neubráním. Ale všechno bylo nakonec jinak. Dál už to bylo jenom hodně příjemné poznávání a počáteční obavy se rychle rozplynuly.

The Empty Page jako by navazovala tam, kde v devadesátém čtvrtém, při nahrávání Experimental Jet Set, Trash And No Star, skončili. Pečlivě propracovaná struktura písně ani na okamžik nesklouzne k náznaku nudy a cosi vás nutí poslouchat, aniž byste se snažili rozkódovat složitý propletenec obou kytar. Disconnection Notice je téměř pop píseň. Jsou to pořád Sonic Youth, možná jen s trochu melodičtějším refrénem, než jsme zvyklí. Decentní a jemná píseň, která pohladí, i když poněkud drsněji pletenou rukavicí. V Rain on Tin se ztrácí lehkost a nastupuje větší naléhavost. V téhle téměř instrumentální skladbě nás musí zabavit jen souhra všech nástrojů, ale tady se toho děje tolik, že to vůbec nevadí. Jeden nápad střídá druhý, intenzita se stupňuje a klesá. Nejdelší skladbu na albu, Karen Revisited, otevírá příjemná melodická linka doprovázená pohvizdováním kytary. Po třech minutách intenzivního náporu na váš mozek přejde skladba do typických psychedelických hrátek s kvílejícími nástroji, občas se ztišujícími do sotva postřehnutelného ambientního ševelení. Ne každý těch osm minut dokáže vyposlechnout, ale není tohle to, co jsme od Soniků vždycky chtěli? Navíc je cítit, že tenhle experiment má hlavu a patu a možná i nějaké logické, nebo spíš spirituální odůvodnění. Další v pořadí je Radical Adults Lick Godhead Style. Zvrhlý flákanec špinavé masy, chaos a konec vesmíru. V předposlední, Plastic Sun, poprvé uslyšíme Kim Gordon. Zběsilá píseň provázená polomluveným a polokřičeným projevem téhle basové ikony alternativní scény, dlouhá tak akorát, aby nezačala prudit. Celou desku uzavírá Sympathy for the Strawbery, klidně plující skladba, Kim tentokrát zpívá. Na konci už neplujeme, ale vznášíme se na sonických vlnách našeho mládí. Omládli jsme stejně jako Sonic Youth na téhle desce. Přesně takhle si je chci zapamatovat.