Novinky

BBP aneb underground NENÍ mrtev!

bbp.jpg BBP - ... a v očích stíny noci
RAT(vlastní náklad), 72:32, 16 tracků

Pro pražské BBP je underground vším, jakýmsi zaklínadlem, kterým zaštiťují celou svoji existenci a veškeré své aktivity. Velká láska k (nejen) domácí podzemní hudební scéně totiž u dvou kmenových členů kapely Kunnerta St. Lebky a Huxe M. Jiřičného dávno přesáhla hranice pouhých posluchačů a obdivovatelů; rozhodli se proto existovat podle jejího vzoru. BBP hrají již bezmála dvacet let, zaznamenáníhodné výsledky jejich aktivit jsou však hmatatelné až v poslední době. Po několika kazetách, CD singlech a kolaboračním dvoj-CD My žijeme v Praze, to je tam, kde bejvávalo blazeduch sám (spolu se spřízněnými New Kids Underground a Zuřivým reportérem) přichází na svět dosud jasně nejvyzrálejší dílo BBP "... a v očích stíny noci".

Co zde kapele chybí na lehkosti a originalitě, nahrazuje poctivostí a citlivým pohráváním si s charakteristickým hudebním jazykem svých vzorů (či oblíbenců). V případě BBP totiž nejde v žádném případě o čiré epigonství ani o žádný bezduchý a laciný revivalismus; jejich zřejmou snahou je vytvoření si vlastního osobitého stylu, jež si pouze od jiných s gustem půjčuje a zároveň jim tím vlastně skládá poctu. Navíc pro kapelu jejich stylu to vůbec není snadné. Protože se zcela programově zřekli computerů a zapojování modernějších zvukových trendů, za pravdu jejich ortodoxnímu hudebnímu vyjádření musí dát asi každý, kdo netvrdí, že (alespoň na naší) hudební scéně se odehrává něco příliš novátorského, neřku-li převratného.

Přestože kapele jsou nejčastěji přisuzováni jako největší vzor Plastic People, jejich hudební řeč je tu slyšitelná snad jen díky charakteristickým hravým motivům přítomné violy a klarinetu (pominu-li docela zdařilou předělávku epochálních Magických nocí apropos, kdo je Alfons Moucha???). Jednotlivé motivy či konstrukce skladeb spíše upomenou někdejší Bílé světlo a Umělou hmotu (především v barbarské Do nebe i hajzlu), poměrně často i kompoziční postupy Mikoláše Chadimy (v jinak velmi pěkné písni Noc a v jasně nejlepším opusu více než sedmdesátiminutového alba skladbě Kostlivec, kterou si na nedávném křestu této desky s kapelou zahrál i plastikovský Jiří Kabeš). Velkou podmanivostí oplývá i odříkávaná dégéčkovka Podzemí, která ač přiřazena na závěr alba jako bonus, patří přesto mezi ty nejpřesvědčivější.

Nechci však skladbu po skladbě mermomocí vyjmenovávat více či méně zřejmé vzory. Soustředím se raději k dalším aspektům nahrávky. Takřka všechny oplývají velmi dobře zvolenými nástrojovými party. Zvuk je až překvapivě plný; místy nabíhající monotónnost je vždy vyvážena buď změnou tempa či ještě častěji zapojením takřka uchu lahodícím (alespoň pro příznivce tohoto typu muziky) krátkým melodickým vyhrávkám (saxofon, viola, klarinet, flétna). Z přece jen poněkud omezeného hudebního schématu BBP výrazněji vystoupí dvakrát. Všechny ty, kteří kapelu uslyší poprvé, zřejmě velmi překvapí kompozičně i instrumentálně zdařilá jazzující balada Rekviem pro mrtvého delfína, na druhé straně moralistně agitační punkovku Skins (ve které kapela ozřejmuje, co že toto slovo-zkratka pro ně znamená, tedy svině, kurvy, idioti, nacisti a sráči) si kapela měla raději nechat jako vitamínově osvěžující záležitost v rámci svých pečlivě organizovaných vystoupení.

Závěr krátké exkurze albem BBP patří textům a jejich interpretaci. Hlavními, dá se říci převládajícími tématy všech písní jsou, jak se u správné androšské party patří, motivy znechucení, života na okraji či smrti. Jsou sice podané ve zvláštní, černým humorem (navazujícím tím na jeho domácí, či přesněji řečeno pražskou tradici) nasycené poloze, kdy některá slovní spojení výhradního autora kapely Black Otta jsou skutečně výtečná: Z mísy se zdvihni/nebe se drž/tady je všechno/v prdeli už (čímž vyvolávají ducha trapné poezie dalšího ze spřízněnců Egona Bondyho, jemuž a PPU skladbu Do nebe i hajzlu společně věnují) nebo Slezte žáby z mého ksichtu/nebýt mrtvý, nebyl bych tu (Žáby); velmi často však nadužívání morbidních témat ztrácí na půvabu a působí poněkud samoúčelným dojmem. Ten je navíc ještě umocněn až přespříliš upnutým a vyexponovaným zpěvem; jisté zklidnění či použití pouhé civilní recitace (tak jako právě v Podzemí) by některým nahrávkám určitě neškodilo.

Nakonec, jak to s tím jejich undergroundem vlastně je, bude asi nejlepší, udělá-li si obrázek každý posluchač sám. Přes několik zmíněných kritických výhrad totiž album "... a v očích stíny noci" nepatří rozhodně mezi ta zbytečná (a pro undergroundové pravověrné určitě ne). Představuje totiž muziku hranou upřímně, s radostí a s cílem posluchači něco důležitého sdělit.

Bonus: Málem bych zapomněl vyzvednout velmi pěkně graficky zpracovaný booklet a perfektně zvládnutou multimediální stopu v podobě nekonečného zástupu fotografií kapely i jejich jednotlivých členů.

Podívejte se na web BBP