Free Dim Fest 02, 31.5.-1.6., Tábor

O velice příjemně stráveném víkendu můžou hovořit všichni účastníci letošního FREE DIM FESTU, tentokrát s pořadovým číslem 02. Přímo v historickém středu města, obklopeni hradbami a změtí úzkých uliček se během dvou dnů představily kapely, které se pro zjednodušení dají zařadit do škatule s nášivkou hardcore. Festival je celkem logicky pořádán v Táboře, kde na silném podhoubí vyrostla pořádající organizace FREE DIMENSION, která spojuje hudebníky, malíře a filmaře. Loňský ročník byl podle očitých svědků více než vydařený a já nemůžu jinak, než označit ten letošní za zrovna tak povedený. Většina koncertů probíhala pod širým nebem na místě náležejícím ke Café Baru 7, který je pár kroků od náměstí a nejenom mě vrtalo hlavou jak je možné pořádat takovou akci uprostřed obytných domů. Buď jsou táborští mnohem tolerantnější, nebo je to důkaz, že se dá taková akce dohodnout všude, záleží jen na šikovnosti pořadatelů. Jako úžasnou věc považuji také možnost přespání v sídle kulturního sdružení Cesta a to za poměrně směšný peníz. Na nocležníky tam čekaly matrace a ráno dokonce snídaně. A jak to v Táboře vypadalo? O pokrm pro naše uši se postaralo dvakrát pět kapel, které hrály denně od pěti odpoledne do deseti večer a poté se program přesunul do avizovaných klubů.

Vernisáž výtvarné skupiny Kosa a německou kapelu Om Zanka jsem bohužel nestihl, takže se pro mě brány festivalu otevíraly s prvními tóny Lyssy. O nich jsem nedávno psal a v podstatě platí to samé, jen jsem měl pocit, že je jejich pomalý noisecore přesvědčivější v intimnějších prostorech malého klubu, při těsnějším semknutí s publikem. Na Landmine Spring jsem byl hodně zvědavý. Hrají melodický emocore, s vynalézavými kytarami a rockovým švihem. Využití dvou bicích sestav mi přišlo celkem zbytečné, ale je možné, že druhé bicí dostanou časem mnohem více prostoru. Jediným zklamáním byla absence písní z předešlých dvou desek, protože koncertní program tvořili výhradně nové skladby z alba, chystaného na podzim na Day After. Každý koncert Waawe je pro mě malým svátkem, protože se rád nechávám hladit jejich hudbou. Waawe jsou ovlivněni kapelami jako Sonic Youth, June of 44, či Tortoise a jejich experimentální kytarová hra je doplněna saxofonem, flétnou, nebo foukačku. Jedná se o emocemi nabitou, proměnlivou hudbu, postupně gradující od tichých pasáží po sonické bouře. Gnu se podařilo odehrát naprosto strhující koncert, přestože měli na své vystoupení hodně málo času. Milimetry ticha považuji za desku roku a koncertní podoba všechny skladby ještě více zahustila. Kluci hráli jako o život, pohrávali si s napětím ve skladbách a tím pádem i v posluchačích a nenašel se nikdo, kdo by jim ten nátěr nevěřil. Křehkou hudbu táborských Some Other Place, kteří začínali po desáté uvnitř Café Baru, jsem bohužel neslyšel, takže nemohu sloužit.

V sobotu odpoledne, po krátké přednášce o NATO a globalizaci se vplížili na podium Wollongong. Úsporná hra na kytaru, poněkud zanikala v melodických, ale agresivních vyhrávkách basy, která se naopak nedržela vůbec ničeho a žila si tak nějak svým životem. Wollongong v sobě kloubí hardcorovou energii, citlivost takových Sebadoh a neučesanost punku. Nový objev na hudebním poli, jihomoravské Negero mi moc neseděli. Alternativa, obohacená o současné vlivy, např. z taneční muziky. Zpěvačka, hlasem mírně stylizovaná do projevu islandské krásky Bjőrk. Z podia se na mě valily dunivé vlny zvuku, ve kterých se ozývalo vazbení bůhví čeho, občas se vynořil nějaký ten motiv kláves a kytary. Nějak jsem se neměl čeho chytit. Deverova chyba, pro mnohé vrchol festivalu, všem ukázala, že basa je stejně nosný nástroj jako kytara a jejich alternativní hardcore rozjásal všechny přítomné. Obě baskytary bublaly a burácely a jak se tak proplétaly, upletly nám pěkně dlouhou šálu. Ta se všem hodila, protože teplota vzduchu se ten večer pohybovala hodně nízko. Sobotní večer uzavíralo duo američanů žijících už několik let v Táboře a vystupujících pod názvem Sabot. Instrumentální hard core se dvěma nástroji. Basa, častokrát zkreslená efektem tak, že se náhodný divák mohl domnívat, že slyší pořádně ostrou kytaru, a pestré a úderné bicí, se spoustou breaků a vychytávek. O závěr festivalu se postarali staří známí Point, jejichž jméno bylo nedávno chirurgicky upraveno na L´Point. Na basu ten večer v Music Clubu Orion vypomáhal Tomáš Cílek z Deverovky. Takovouhle tečku si nechal každý líbit. L´Point nás protáhli celým vesmírem jejich melodických nářezů a na konci nás vyplivli špinavé, zpocené, ale šťastné. A byl tu konec. FREE DIM FEST je rozhodně akce, která mezi mnohými rychlokvašenými festivaly vyniká jak výběrem kapel, tak odlišnou a po všech stránkách přátelštější atmosférou. Jestli vám tedy ostatní festivaly svou dramaturgií splývají, tak neváhejte a příští rok se podívejte do Tábora. Budete pak moci prohlásit, že znáte alespoň dva druhy festivalů. FREE DIM FEST a ty ostatní.

Podívejte se na web Free Dimension