Novinky

Sunshine, His Another Fall, My Dead Cat, Bad News - Brno, Yacht, 27.5.2002

V prvé řadě bych se chtěl přiznat k tomu, že jsem se opět stal obětí své vlastní naivity. Když jsem totiž zjistil kde se bude koncert Sunshine konat, polilo mě horko. Nedokázal jsem si představit, jak se do klubu s takovou kapacitou všichni ti fanoušci naskládají. Už jsem viděl vysrážený pot odkapávající ze stropu ve vydýchaném klubu a davy lidí na vlastní kůži zažívající pocity sardinek zakonzervovaných zaživa . Tenhle koncert přeci musí přilákat stovky lidí, protože o Sunshine se prostě ví. Jak jsem se ale mýlil. Potvrdilo se to, že Sunshine přerostli hranice naší republiky, po světě mají spoustu fanoušků, ale doma je nikdo nezná. V klubu se nakonec pohybovalo mnohem méně lidí než jsem čekal.

Jako první se pokusili zaujmout brněnští Bad News, kteří se na původním rozpisu vůbec neobjevili. Jejich set byl rychlý a energický, ale to je vše co o tom můžu napsat, protože se opět potvrdilo to, že hardcore je styl, který má tolik odnoží a nasává tolik vlivů, že si tady může vybrat opravdu téměř každý. Bad News jsem to co hráli věřil, ale můj šálek čaje to nebyl.

Ten večer odehrála svůj druhý koncert další partička z Brna říkající si My Dead Cat. Před měsícem mě na svém prvním vystoupení příjemně překvapili a já jsem teď mohl hodnotit s odstupem času. První dvě skladby zněly sice zajímavě, přesto však rozpačitě. Časté změny rytmu, pestrost a intenzivní zpěv. To vše bylo v pořádku, ale chybělo tomu nějaké fluidum. Třetí píseň v pořadí ale ukázala, kde je síla téhle kapely. Pomalá emocorová věc s čistými proplétajícími se kytarami a typickým zpěvem. Tohle já můžu. Nezklamala ani další píseň pohybující se někde mezi Braid a Cyan. Následující skladby se opět skládaly z proměnlivých pasáží pokrývajících pomyslný úsek od psychedelie až po hardcorové hřmění. Paradoxně se mi My Dead Cat více líbili ve skladbách, které měli pevnou formu od začátku do konce, protože důmyslně se měnící kompozice sice obsahovaly zajímavé nápady, ale přechody mezi jednotlivými úseky působily moc uměle. Myslím si ale, že tahle kapela nám ještě ukáže.

My Dead Cat dokázali rozžhavit většinu publika a zdálo se, že nálada před vystoupením Sunshine je výborná. Díky His Another Fall ale došlo k určitému ochlazení v sále. Nelze ovšem říct, že by to byla jen chyba kapely. Basista byl nucený kvůli sádře odehrát celý koncert v sedě a navíc jsem měl během celého vystoupení dojem, jako by svůj nástroj vůbec neměl zapojený do komba. Bubeník honil ujíždějící kopák po celém podiu a pauzy mezi písněmi neúměrně natahoval marnými snahami o zprovoznění hajtky, jejíž nefunkčnost stejně nikomu v sále nevadila. Možná právě tyto detaily se podepsaly na psychice téhle přerovské trojky, která ztrácela soustředěnost a hráči se na několika úplně poztráceli. His Another Fall hráli emocore podobný průkopníkům tohoto stylu z poloviny devadesátých let. Některé pasáže mi připomněli např. Ordination Of Aaron, ale byli víc punk. Nebyl jsem sám kdo byl tímhle vystoupením hodně rozladěn. Měl jsem pocit, že jsem na třetí zkoušce začínající kapely.

Během posledních tónů se do sálu začali stěhovat Sunshine, kteří právě, po jistých obtížích, dorazili z Polska. Byla sice půlnoc, ale každý byl rád že vůbec dojeli. Díky haldám techniky, kterou stěhovali na podium se zdálo, že začátek jejich show bude posunut do brzkých ranních hodin, ale kluci už mají spoustu zkušeností a vše se jim podařilo uvézt do provozu velice rychle. Ve tři čtvrtě na jednu tedy začali se svým vystoupením. Kdoví co způsobilo, že jsem se nemohl na Sunshine soustředit hned od začátku. Po dvou písních se mi konečně podařilo vklouznul do zvukové masy, která vznikala díky čtveřici kutilů na podiu. Měl jsem pocit, že jsem se octl v nějaké postmoderní laboratoři, kde je všechno mícháno se vším a kupodivu to funguje. Písně se lišily oproti verzím na deskách a jeden zvukový experiment střídal druhý, takže nehrozila nuda. Ale ta by vlastně nehrozila ani kdyby se Sunshine rozhodli prostě přehrát své písně přesně notu za notou, jak je známe. Je to totiž natolik silný materiál, že vám téměř nedovolí dýchat. Nohy se samy rozpohybují, hlava se samovolně natáčí a oči jsou přitahovány dějem na podiu a někde uvnitř cítíte, že vám to dělá dobře. Ten večer bylo totiž vidět, kdo má za sebou hodiny koncertů v klubech a dokáže vás svým projevem strhnout. Vazbící odposlech sice nedovolil Kayovi použít druhý mikrofon, jehož výstup byl hnán přes echo, ale komu to nějak moc vadilo. Sunshine už se na hony vzdálili původnímu hardcorovému zaškatulkování a tak nikoho nepřekvapilo, když ke konci zazněla píseň bez kytary. Staré dobré časy EBM a skvělý Kayův vokál. V této písni jsem si nejvíc uvědomil jak kapela pracuje s různými vlivy a míchá 80. léta s devadesátými. Rozdováděné publikum si vytleskalo jediný přídavek, ale kdo by se zlobil, že chce kapela ve třičtvrtě na dvě skončit. Všichni bychom sice zvládli ještě jednu takovou porci muziky, ale to by před námi museli stát naprogramované automaty a ne kapela uprostřed evropského turné. Na své si přišli jak ti, co si nechali do hlavy implantovat Velvet Suicide, tak ti, kteří se rádi prohánějí virtuálními ulicemi Necromance. Pro mě osobně to byl jeden z nejlepších koncertů vůbec.