Novinky

Rozhovor s Adamem Nenadálem (Gnu)

Jak a kdy Gnu vznikli?
Kytarista s bubeníkem jsou spolužáci ze základní školy, já s kytaristou a basákem se známe od střední školy, někdy od roku 1989. Hrát jsme začali v roce 1991. Pořád zdůrazňuju, že pro Gnu je nejdůležitější fakt, že ta sestava je pořád stejná: jedenáct let hrajeme takhle a to je klíčový pro to, kam jsme se dostali. Jsem za to hrozně rád.

Gnu znamená v anglickém překladu pakůň, má to ještě nějaký další význam?
Český i anglický významy toho slova jsou bezpředmětný... důležitá je taková zvláštní melodika, kterou to slovo má. Mám pocit, že v kombinaci těchhle tří písmen je nějakej magickej rytmus, nějakej tmavej, dobrodružnej odstín. Zkus to vyslovit nahlas a pomalu a uvidíš, že to funguje docela sugestivně...

A to že máte dvě baskytary byl nějaký účel? Dneska už to není tak běžné, ale u začínající kapely dvě basy ...?
Naše začátky byly hodně ovlivněný punkrockem a já v podstatě cítím, že jsme s ním pořád spojený. To, že ho nehrajem, neznamená, že nejsme pankáči. Pořád se cítím hodně ovlivněnej punkovou etikou a ideálama. Hlavně ty postoje kolem muziky: že si to můžeš celý dělat po svým a jasná je tím pádem i odpověď na otázku, jestli můžeš hrát v kapele, když na nic neumíš. Jasně že jo! A tím se dostáváme k těm basám. Na baskytaru se naučí hrát skoro každej a my jsme opravdu neuměli hrát na nic - takže já a Martin jsme se rozhodli pro basu, protože to je zkrátka nejjednodušší. Až v průběhu tý naší cesty jsme přišli na to, jaký je to štěstí, že máme tak ohromný pole působnosti, který před náma zase tolik kapel nezmapovalo. To nás hodně motivovalo. Samozřejmě jsme měli na co navazovat - ani ne tak dvěma baskytarama, jako spíš rytmickým cítěním. Takže v začátcích to byla v podstatě taková znouzectnost (protože jsme byli takový neumětelové), ale pak nás to naopak hnalo dopředu. Když člověk nemá nějaký daný pohled na přístup k muzice, nějaký hudební vzdělání nebo lidovou školu umění, má pak daleko větší šanci produkovat něco neobvyklýho, originálního. Já sice toužím mít hudební vzdělání a hrát třeba na klavír, ale my to děláme tak, jak by to opravdovej muzikant asi nikdy neudělal. Ale k dobrým muzikantům máme respekt a úctu... Já bych se neodvážil zpochybnit něčí snahu, i když by se mi zdála sebepitomější, pokud to ten člověk myslí opravdu upřímně a vážně. Hrozně respektuju třeba začínající punkový kapely, který kolikrát zpívají o tom samým a normální člověk by se jim chechtal, jak je to naivní, ale já bych se nikdy neodvážil to nějak napadnout. Protože jsem byl taky přesně takovej. Když u něčeho poznám, že je to úplně upřímný, tak to je pro mě klíčový měřítko, abych si k tomu získal vztah.

Mě překvapuje, že vám hodně záleží na tom zvuku a přitom hrajete na Jolany.
My se potřebujeme na ty nástroje stoprocentně spolehnout. Ona ani není důležitá samotná kvalita nástroje. Ta kvalita je pro nás v tom, že přesně víme, co od něj čekat. Jsme s těma nástrojema srostlí - ale hlavně s aparátem. Všechno si vždycky vozíme sebou a třeba ten zvuk toho kytarovýho aparátu je nenahraditelnej, to přes přiblblýho Marshalla nedostaneš, protože ten zvuk je hodně specifickej. Ten aparát sice vypadá na první pohled podivně a všichni se tomu chechtaj, ale to hraje opravdu jako prase. Kytarista si to stavěl v podstatě sám a inovoval tu kytaru hrozně dlouhou dobu a teď je přesně na něj na míru. Když na to hraje někdo jinej, tak už to není ono. Ale teď už ani ty Jolany nemáme, basák má už těch jedenáct let na koleně dělanou basu, je to hrozný prkno, ale zvuk, který on používá, je přesně ten, jakej potřebujem. Hlavně chci říct, že v jakejchkoliv podmínkách budeme znít, tak jak to chceme, nebo minimálně velmi blízko tý představě. Aparáty máme nastavený v podstatě na míru. A máme taky radši menší pódia, kde vidíme lidem do očí, takže větší část koncertů hrajeme bez P.A. Přijedem, nazvučíme zpěv a hrajeme na zesilovače a bedny, což je pro nás nejlepší, protože žádný zvukař nám pak nemůže posrat zvuk.

Teď možná trochu překvapivá otázka, ale vzhledem k tomu, že hodně tvrdejch kapel zpívá anglicky, proč vy zrovna v češtině?
Pro mě je čeština přirozená volba. Texty jsou pro mě dost důležitý a zásadní a v těch textech je hodně cest, který dávají člověku možnost uchopit je po svým, ale já se potřebuju spolehnout na to, že budou mít aspoň přibližnej emocionální dopad, jakej zamejšlím. Člověk, který to poslouchá, si z toho asi nevezme ten samej význam, jakej to má pro mě, protože ty texty nejsou jednoznačný. Ale potřebuju, aby ten dojem byl podobnej tomu pocitu, kterej z toho mám já a to je u angličtiny nemožný dosáhnout a taky si myslím, že moje texty jsou dost složitý na to, aby se daly nějakým způsobem převést jednoznačně. Je tam spousta asociací... to by ani nešlo o překlad jako spíš o nějaký převedení. Já ale hlavně necejtím žádný nutkání zpívat anglicky a jsem spokojenej s tím, co řeknu v češtině a do té muziky to sedí. Vůbec jsem se nesetkal s problémem, o kterým tady mluví spousta anglicky zpívajících kapel - totiž že to nejde nacpat do muziky a že angličtina je pro rockovou muziku jednoznačně lepší. Já jsem poslouchal spoustu desek a nepřišel jsem na žádný omezení, který by mi ta čeština nachystala. To spíš kdybych musel psát anglické texty, to by bylo omezení. Nutí tě to ke zkratce, protože věci jdou anglicky vyjádřit určitejma frázema a to se teď vůbec nebavím o popové produkci, ale i v rockové muzice je nacpaná taková spousta klišé a zjednodušení, až mě to uráží. Pro mě texty fakt nejsou nějaká banalita. Když píšeš česky, těm věcem musíš na sto procent věřit, protože na pódiu se mnohem jednodušším způsobem dá schovat za nějakej anglickej blábol... když ty lidi řvou "I love you", to je nic, to umí každá nula a není v tom většinou kousek emocí, ale v češtině ti ty lidi líp rozumí a říct MILUJU TĚ, to už je o něčem jiném, to musíš mít opravdu v sobě.

Kde se inspiruješ k těm textům? Literaturou?
Já samozřejmě čtu, ale ne kvůli textům. Určitě se nějaká inspirace objeví i tam, ale moje texty vznikají na dojem z hudby. My když uděláme nějakou věc a už jsme s tím zvukem nějak srozuměný, tak už vím, o čem bude, co ten zvuk evokuje - i když ještě nevím přesně, jaký budou slova.

Mezi vaší první a druhou deskou je rozdíl, ta druhá je poněkud klidnější, i když naživo se asi zase tolik nezměnilo.
Jsme zvědav, co na to řeknou lidi. My jsme tady měli nálepku nějaký noise kapely, vždycky to bylo něco jako "drsní a syroví chlapíci z Gnu to rozsekali" a podobně... A naživo to tak máme pořád, řežeme do těch kytar jako na začátku. Jenže jsem získal pocit, že jsme se pak pro lidi stali pouhou atrakcí. Byl to fakt upřímnej, pudovej nářez, ale my jsme pak z těch lidí na koncertech dostávali hrozně málo energie. Cejtili jsme z nich takový to: "Tak - a bavte nás." Někdy bylo dobrý, když jsme hráli úplně PROTI nim, když jsme cítili, že ty lidi nás nesnášej. Aspoň mně se takhle hrálo někdy hrozně dobře, ale je to brutálně fyzicky náročný, vyčerpávající a těch čtyřicet minut tě unaví jako zuřivá válka. Jsem pak úplně hotovej. Lidi, kteří nás měli zafixovaný jako tu drsnou kapelu asi budou zklamaný, že tam není víc těch hustejch pasáží (i když tam podle mě furt jsou, ale jinde). Myslím, že je tam spousta silnejch míst, ale ta síla je trochu odlišná. Je intenzivnější, hlubší. Já se to vždycky snažím nějak pojmenovat, protože je to pro mě důležitý... ale zase nějak analyzovat, to ne.

Hodně se mi líbil křest na Deltě i ten nápad s cizíma zpěvákama i to, jak hrajete vždycky úplně naplno ...
Na Deltě to bylo i proto, že když jsme natáčeli desku, Ondřej Ježek, kterej to zvučil, vzal stopu bicích ze studia a jel s tím na Deltu, kde to pustil do toho velkýho P.A., doprostřed místnosti postavil mikrofon a snímal to. Pak jsme při míchačce použili občas stopu z Delty a občas stopu ze studia a různě jsme to kombinovali, jak to bylo dobrý pro tu kterou písničku. A bubny jsou na desce úplně super, víc spokojenější být nemůžu. Zní přesně tak, jak mají bicí znít, velký rány, hodně čitelnej a sytej zvuk. Zvuk bicích je pro mě hodně důležitej a jsem dost náročnej, vždycky na nahrávkách poslouchám, jak zní kopák, jak zní plechy ... Takže proto jsme udělali ten křest na Deltě, protože jsme jim byli vděčný, že nám pujčili to P.A. Bylo taky dobrý, když tam zpíval Medvídek s Krejčou a Petrem z Lyssy, že jsem mohl od toho koncertu udělat jakoby krok zpátky a vidět to celý zvenku a říct si: "To je fakt dobrý, baví mě to". Ale když hraju, opustím to racio a sestoupím jinam - a toho se spousta lidí prostě bojí, nemusí to být věc zrovna příjemná. Já bych byl ale rád, kdyby se lidi nechali do toho vtáhnout. O tom dobře mluví Honza Krejča z Pointu; ten mi jednou řekl - bylo to v období "Srdce v kusech zvuku" - že ty lidi na koncertě pozoroval, a že se podle něj bojí odkrejt pudovou stránku svý osobnosti, když nás tam viděj na pódiu. My tam prostě odhodíme všechno a je to hodně v instinktech, a oni jsou najednou konfrontovaný s něčím, do čeho se styděj sestoupit, protože je to krok do něčeho podvědomýho. A pak by o sobě mohli objevit něco, co není příjemný. Já když se vidím na videu, tak je mi to třeba nepříjemný, ale ten koncert je natolik pravdivej a upřímnej, že ten strach na chvíli setřesu a zjistím věci, který mi fakt nejsou po srsti, ale považuju za nutný je vědět.

Kde vznikla potřeba mít vlastní label?
Myslím, že to vzniklo jako další logickej krok, kterej následoval po založení kapely a chvíle rozkoukávání se, jak to celý chodí... mám pocit, že každej, kdo svý muzice věří, po nějaký chvíli začne přemejšlet podobným směrem a chce bejt svým vlastním pánem, i co se týká kontroly nad vlastníma nahrávkama. Taky jsme chtěli, aby jsme měli doma desky kapel, který se nám líbí na koncertech - takže jediná cesta byla vydat si je... Ale Silver Rocket není "label" v tom pravým slova smyslu, je to spíš společenství kapel, který si vzájemně pomáhají - a ta pomoc někdy zahrnuje i vydání desky. Chtěli bychom, aby ty kapely necítili, jako že "vydávají na Silver Rocket", ale chceme, aby to cítili tak, že "JSOU Silver Rocket". Předpokladem je aktivní participace kapely na nosiči - my fakt nejsme žádnej "label", kam někdo pošle demo a my se postaráme o zbytek. Celý to funguje na přátelským principu: nikdy jsme s nikým nepodepsali žádnou smlouvu a nikdy to asi neuděláme.

Tobě prý chodí i spousta demáčů?
Už jsem říkal několikrát, že nechápu tu funkci dema jako prostředníka mezi "vydavatelem" a kapelou. Můžu mluvit za Gnu - my jsme nikdy neposlali žádný demo žádnýmu labelu. Buďto si ta muzika zaslouží vyjít a tak si to většinou i uděláš sám, nebo ne... Myslím, že ty dema rozesílají lidi, který nevěří vlastní muzice a snaží se odpovědnost za její vydání hodit na někoho jinýho. Demokazeta jako forma upozornění na kapelu nebo jako podklad k tomu, aby se zařidil koncert - proč ne... Ale nabízet se na "vydavatelstvích"? Vydat CD nebo vinyl je teď fakt tak jednoduchý, tak proč vyhazovat prachy za demo? Jestli nějaká kapela svýmu materiálu věří, může si to i vydat. A může u toho kontrolovat každej krok toho procesu a bejt zodpovědná jen sama sobě. Ale lidi radši natočí demo a pak to posílají po všech čertech, jen aby se o ně někdo postaral a aby oni nemuseli mít tu odpovědnost. Tím ale nechci říct, že dema neposloucháme, to v žádným případě. Všechno, co k nám přijde, si poctivě poslechnu... Většinou je to ale příšerný. Pro mě není problém s těma lidma komunikovat, napsat čau, přeju hodně štěstí. Ale když se pak těch lidí i zeptáš: "Proč si myslíš, že by to mělo vyjít na Silver Rocket?", tak vůbec neví... je jim prostě jedno, kde to vyjde a co jsme za lidi, hlavně že oni budou mít svoje ALBUM a někdo to udělá za ně.... Ale pořád čekám a těším se, že jednou přijdu domů, ve schránce bude kazeta s nějakým příšerně naškrábaným drzým proslovem, já si to pustím a poseru se z toho.

Pár posledních věcí vyšlo společně s Minority Records, bylo to kvůli spojení nějakých distribučních cest?
Že by jsme se rozhodovali na základě nějakých větších možností, který mají Minority, to ne. Ale zjistili jsme, že s Danem Dudarcem máme podobnej vkus, co se týče některejch kapel, začalo to Waawe, pak Point a teď Gnu a určitě nějaký další společný věci vydáme. Je to o společným vkusu a touze podílet se na společným projektu. Nám se líbí Point, jemu se líbí Point, tak proč by jsme se o to přetahovali. Je pravda, že Danovi se podařilo vytvořit slušnou distribuci do zahraničí, takže on dělá distribuci venku a Silver Rocket tady a funguje to dobře.

Můžeš prozradit nějaké plány, co u Silver Rocket vyjde?
Měl by vyjít split Lyssy a Wollongong, pak deska Squall, s Minority chystáme další společný projekt, nové album OTK a to bude deska roku. A v zimě velkou desku Lyssy, já to ale nerad prozrazuju, protože pak se něco posere... Nicméně my jako Silver Rocket fungujeme v takovým příjemným chaosu a myslím si, že na takovýhle přehmaty máme i právo. My nemáme žádný marketingový směřování a obchodní modely.

Taková možná trochu klišé otázka, kterou vám asi dává každý, proč vydáváte na vinylu?
Pro mě je vydávat desky na vinylu přirozený, to není nějaká exkluzivita. Já jsem si od malička kupoval desky na vinylu a když přišly cédéčka, tak jsem si je stejně nepřestal kupovat. Řekl jsem to už několikrát a řeknu to znova - vinyl znamená mnohem osobnější vztah ke kapele, aspoň já a moji kamarádi to tak máme. Pro mě je koupě vinylu nejlepším způsobem, jak se dostat co nejblíž ke kapele - hned po koncertě. Ale na druhou stranu to není o tom, že budujeme nějaký elitářský klub pro lidi, co poslouchají vinyly a zavrhujou digitální technologie. Já úplně chápu, že pro spoustu lidí je to cédéčko jednodušší. Kupuju si cédéčka i vinyly.

A jaký máte zhruba poměr prodejů mezi cédéčky a vinyly?
Cédéček se prodává v tuhle chvíli o něco víc, ale to kolísá, je jich někdy víc a někdy míň. S vinylama je to ale tak, že v podstatě každej vinylovej náklad se prodá, což je pro mě důkazem toho, že je tady spousta lidí, co ten vinyl chápou jako my a znamená to určitou jistotu.

Co plánujete do budoucna?
Budeme mít teď nějaké koncerty tady a v létě festivaly a v říjnu pojedeme na evropské turné. To teď zařizuju a vypadá to dobře. A dál ani nevím, kam se to vyvine, protože já jsem s tou deskou natolik spokojenej, že momentálně vůbec necejtím potřebu psát nějakou muziku nebo texty, a to se mi fakt ještě nestalo. Většinou mám pořád takový nutkání brnkat si na basu nebo na kytaru, dávat dohromady sloky slov a najednou je to takovej osvobozující pocit, že před sebou nemáš žádný "úkol". Mám teďka takovej příjemnej stav, kdy můžu sedět doma a nemusím podvědomě myslet, že ze sebe musím dostat tuhle muziku, tenhle zvuk. Taky jsem hrozně zvědavej, jak ty nový věci budou znít, protože na týhle desce jsme nakousli věci, který, když u toho zůstanem, by mohly být hodně zajímavý, protože na rozdíl od těch starších nahrávek mám pocit, že tady si ta hudba jakoby chytla nás - a to je skvělej pocit.

Silver Rocket