Novinky

Zuzana Navarová & KOA, 31.1., klub Delta

Přestože vím, že Zuzana Navarová & KOA dovedou bez problémů vyprodat Malostranskou besedu, o množství posluchačů ochotných dorazit pro někoho na tak vzdálenou Deltu jsem trochu zapochyboval. Rád jsem se nechal vyvést z omylu a překvapit zároveň dobrou osmdesátkou (na tak velký klub by se to mohlo zdát trochu málo, ale kdo na Deltu občas zavítá o tom asi ví svoje) přítomných s až nečekaným věkovým rozptylem, vyjimkou nebyly ani padesátníci či manželské páry. Další důkaz, jak široký záběr prostý nejen žánrových, územních ale i věkových hranic Zuzana Navarová se skupinou KOA má.

Už nedlouho po příjemném usazení do židle (trošku mě překvapilo, že se pořadatelé uchýlili pro tento večer posunout pohyblivé sedadlové hlediště až na maximální délku, vždyť se na takovou hudbu dá docela dobře pohupovat v kolenou a občas i nefalšovaně tancovat, do čehož se ovšem nikdo se sedícím sálem za zády tolik přemlouvat nebude, i když i vyjimky se našli) se na pódiu zjevila Zuzana Navarová (celým jménem Zuzana Navarová de Tejada) v doprovodu skupiny KOA, kterou tvoří Mário Biháry (akordeon, klavír, klarinet), Camillo Caller (bicí a perkuse), František Raba (kontrabas) a Omar Khaouaj (kytara). Zdaleka ovšem nejsou jen skupinkou příležitostně najatých hráčů zaměnitelných na dalším vystoupení za jiné, jejich osobní přínos je pro celkový dojem nepopíratelný, to ostatně potvrzují to i gesta hlavní představitelký, která rozdává na ni směřovaný potlesk do řad svých pobočníků. Ti, přestože by mohli jako zkušení, klasicky vzdělaní hráči přistupovat k tónům s rutinérskou všedností, kladou prsty a údery se stejnou chutí, jako mladý hudebník teprve podléhá kráse zvuku svého nástroje. Dávají totiž do hry svoje srdce. Zdravé hecování probíhalo zvláště mezi kontrabasistou a bubeníkem, kteří s radostí ne nepodobnou dětské bezprostřednosti dohrávali konce nadoraz. Při takovýchto zjištěních bývám tak nadšen, že zahazuji masku předstírané objektivity a vkládám se do osidel bezrozumových emocí. Vystoupení se pochopitelně neslo v duchu aktuálního alba Barvy všecky, ovšem nemohl být zapomenut ani odkaz dlouholetého hudebního partnera Zuzany Navarové, kolumbijského písničkáře Ivána Gutiérreze, který zaměnil Prahu za Madrid. Ve skladbách plných temperamentu, nádechu latiny, rómské hudby i jasných folkových kořenů najdeme i přes nevtíravost velký hitový potenciál. Mají ho jak něhou přetékající písně typu Lišaji tak rychlejší Mami ja vodu nechci. Velké ovace a přidávání se s nadhledem a skromností sobě vlastní Z.N. a KOA snažili shodit krátkou skladbičkou s až nepatřičně naivním textem (který se prý ještě neodvážili nabídnout Dádě Patrasové) a když ani to nepomohlo, následoval v prostém doprovodu kytary ještě krátký valčík končící slovy: "já už mám tu všeho dost".

Jen skutečný hudební ignorant nepozná, že takové akustické Laila Tóv má stejnou sílu jako drtivé hradby zkreslených kytar či palby industriálních samplů. Že má stejné místo na hudebním výsluní jako všichni ostatní. Jak je hloupé neustále škatulkovat a vyzvihovat určité hudební styly. Hudba Zuzany Navarové a skupiny KOA by se stejně dobře mohla hrát před třiceti lety stejně jako se doufám bude hrát ještě za pár let. Není totiž vlídná k vratké poplatnosti módních vln. Léty spíše zraje a neztrácí nic na své výmluvnosti a živočisnosti, je totiž ohnivá i křehká zároveň a hlavně je nadčasová. Taková hudba je balzámem na duši.