GOTHART, Alterna, Brno, 22. 11. 2001

Gothart je jedním z nejúspěšnějších domácích souborů čerpajících inspiraci na poli lidové hudby. Těžištěm jejich tvorby jsou v posledních několika letech lidové písně balkánských národů, které hudebníci opatřují originální instrumentací a svébytným pojetím. Chvályhodně se nespokojují s "pouhým" věrným ztvárněním bulharských, řeckých či romských lidovek, nýbrž se snaží o to, aby skladbám vtiskli vlastní "gothartovský" výraz. Více či méně úspěšně je tak obohacují o nové interpretační dimenze. V orientálním koloritem nasáklých písních tak kupříkladu znějí housle, což působí poněkud kuriózním dojmem.

Při poslechu jejich posledního alba Cabaret, jsem se neubránil pocitu, že skladby na něm obsažené leckdy postrádají živelnost a divokost, charakteristickou pro hudbu pocházející z místa jejich původu. Členové Gothartu jsou vesměs brilantními muzikanty a je tudíž docela dobře možné, že se jim v návalu nahrávacího perfekcionismu podařilo příliš "obrousit hrany", což mělo za následek zvýšenou míru akademičnosti výsledné nahrávky.

Zvěsti o pódiové prezentaci nahraného materiálu však hovořily naprosto odlišným jazykem. Nevynechal jsem tak první příležitost k vlastnímu posouzení stavu věcí. Alterna byla toho večera doslova narvaná k prasknutí, což s sebou neslo své výhody i nepříjemnosti. Po několika odehraných skladbách a pár humorných průpovídkách se hudebníkům podařilo navázat vřelý vztah z publikem, které začalo nadšeně reagovat na živé podněty linoucí se z reproduktorů. Kvůli zmíněné přeplněnosti sálu a všudypřítomným židlím se však tancechtivá většina nemohla plně oddat návalu nespoutané energie a temperamentu obsaženém ve většině zahraných skladeb. Gothart hrál zcela zjevně nadoraz a zároveň s neobyčejnou lehkostí, k čemuž ho burcovaly právě spontánní reakce zaplněného sálu. Podstatná část repertoáru od svého zaznamenámí prošla pozitivní proměnou ve prospěch větší dynamičnosti, k níž zajisté přispěla i skutečnost, že Karel Zich zaměnil kontrabas za basovou kytaru a to, že stávající nástrojové obsazení (cistra, gajdy, flétny, darbuka aj.) obohatil Marek Vojtěch, jež s očividnou radostí tahal a mačkal svůj akordeon. Druhá část vystoupení se proměnila v divoký mejdan balkánského střihu, který se nemohl obejít bez několika přídavků, které skončily až po totálním vyčerpání hudebníků. K mojí nemalé radosti se tak potvrdilo, že repertoár Gothartu se vyvíjí tím správným (čti živelnějším) směrem, a že naživo je ze sebe kapela, alespoň prozatím, schopna vydat více než ve studiu.