Sdružení rodičů a přátel ropy - ... je mi nádherně

Obávám se, že SRPR patří do skupiny kapel, jež jsou vůči jakékoliv kritice imunní a výtkám se brání slovy: ale my to takhle chtěli! No dobře, já vím, je to pouhopouhá spekulace, takže pojďme dál. Poměrně exkluzivní obal digipacku skrývá mimo fotek z jakéhosi vlakového překladiště (kontejner s nápisem evergreen je vážně kouzelnej) také texty všech písní (o tom dále) a samozřejmě nosič s patnácti tracky, po jehož poslechu poměrně snadno slepíte mozaiku zdrojů, odkud SRPR čerpají.

Hned první skladbou Inťošky se přiznávají k prvnímu zdroji, kterým je Nahoru po schodišti dolů band. Není to jen tím pohrdlivým postojem (který NPSDB ovládají nepoměrně bravurněji, i když verš: když už mi teda nechceš dát, nemohla bys mi aspoň pučit? je neodolatelnej) k ženskému pokolení (já vím, vy jste to tak chtěli!), jenž ale stále zůstává ještě jaksi na hraně, ale i podobným hudebním zaměřením (i když ta kytara řeže o dost punkověji). Jinde, např. v Depresi (dechová sekce) nebo v Párku (kytarové vyhrávky), slyším zřetelné plastikovské (dis)harmonie. V Invazi je zase kytara tak "vytržená" z alb Už Jsme Doma (i ten saxofon tam je), že by se dalo hovořit více než jen o inspiracích. Písnička Slova zase zní jako Psí vojáci bez klavíru a Uklízečka připomene náladou Dědečkovu Trafikantku (v repertoáru jí měla i Panika).

Ačkoliv se v úvodním čísle kapela s gustem strefuje do intelektuálních dívek, neváhá zpěvák Roman Neruda, v rozporu s tvrzením o dělnickém původu, svojsky polemizovat s Nietzschem a Sokratem ve skladbě nazvané dle druhého z filozofů. Je jasné, že zpěváku, jenž nosí literární příjmení, není téma až tak vzdálené (jak by jinak měl povědomí o Sokratově sexuální orientaci - to obvykle nepatří k intelektuální výbavě soustružníka z Kolbenky): Sokrates byl pěkná svině, taky na to dojel, buď tě dostal dialogem, nebo rovnou vojel ...nebo: říkáš mi Nietzsche, tak s tím di do píče - hmota je víc nežli čas, říkáš mi Nietzsche, tak co se mě týče, hmota bolí jako ďas ... - upřímně řečeno mě to nijak neznervózňuje, naopak se docela dobře bavím. Asi to bude tím, že mi vhodně dávkovaná vulgarita nikterak nevadí.

Na druhou stranu mám obavy, že ti prudérnější z vás budou texty -slušně řečeno- zaskočeni (občas mám ten dojem, jako by si zpěvák potřeboval jen pořádně zasouložit). "... je mi nádherně" končí paradoxně (paradoxně k názvu alba) černou, nihilistickou Zejtra s výborným klarinetovým partem (odlehčené hudební aranžmá zde kontrastuje s nepříliš optimistickým textem).

Co říci na závěr? Deska SRPR trpí mnoha neduhy debutantů, příliš odkazuje na své vzory (viz. výše), je zbytečně dlouhá - kapela neuměla škrtat. Umístění pomalejších kousků bylo spíše ke škodě věci - SRPR jsou si mnohem jistější ve svižnějších tempech. Naproti tomu, výborným nápadem bylo přizvání množství hudebních hostů (zejména bohaté dechové sekce) - nahrávka tím hodně získala. SRPR navíc rozbili prasátko a nelitovali investovat úspory do dobrého zvukaře. A Ondřej Ježek je víc než dobrý zvukař - bez něj by ta deska rozhodně tak dobře nehrála.

web kapely s mp3 najdete na adrese www.srpr.cz/