Kinski + OTK, 3.12.2003, 007 Strahov, Praha

O amerických Kinski jsem donedávna netušil ani to, že existují. Pak se mi ovšem začaly sbíhat nejrůznější aviza a pozvánky na jejich první pražský koncert, a vše vyhlíželo více než lákavě - v materiálech se spolu s nimi skloňovala jména jako Sonic Youth, Yo La Tengo, Mogwai, My Bloody Valentine a další. Poté, co jsem si poslechl jejich aktuální album "Airs Above Your Station", měl jsem jasno. A nejen proto, že vyšlo u renomovaného vydavatelství nebo že u nás v Česku žádnou podobnou kapelu nemáme a tudíž to vypadalo na výjimečný zážitek. Dopředu mohu prozradit, že očekávání se více než naplnila.

Den předtím Prahu poctili svou návštěvou Ween, a bylo to znát. S úderem osmé se totiž v klubu nacházelo jen pár osamocených nadšenců. A když krátce po půl deváté coby support večer odstartovali OTK, hráli pro nějakých padesát lidí. Postupem jejich bloku se však pomalu, ale jistě návštěvníci i nadále trousili, a tak se klub nakonec zaplnil více než příjemně. OTK v čele s Ondřejem Ježkem zahráli myslím velmi slušný koncert. Dvojicí starších skladeb (úvodní "UFO" a závěrečný "Klan") zarámovali zhruba dvoutřetinový průřez svým letošním albem "Sona a kuva", a došlo i na novinku s názvem "Okolo", která se ihned pro mě stala favoritem playlistu. Skupina, která se na jaře navrátila po koncertní pauze na pódia, se dostává do vynikající formy, a od léta za bicími usazený ex-bubeník Roe-Deer a Ecstasy Of St.Theresa Jarda Mugrauer získává potřebnou jistotu. Ostatně právě jeho rytmy, stále charakterističtější kytara a nápadité klávesové zvuky určovaly páteř jejich vystoupení.

Kinski měli poměrně monumentální už nástup. Baskytaristka za použití smyčce a kytarista hrající na flétnu přes různé efekty vytvořili zamlžené intro, do kterého se poté zběsile rozjela úvodní skladba. Podobné dynamické střídání pasáží se pak v průběhu večera opakovalo ještě několikrát. A propos efekty - u obou kytaristů plus baskytaristky jsem na podlaze nejrůznějších "krabiček" napočítal celkem téměř tři desítky. A nepamatuji si, že bych někdy v minulosti zažil podobně invenční využití. Poháněni velmi nápaditými a rytmicky značně členitými bicími, lovili ve svých strunách zvuky, které rozhodně neuslyšíte každý den. Plochy zpětných vazeb se přelévaly do křehkých a komorních pasáží, aby se vzápětí vyvalila další mohutná zvuková vlna, vrstvící nové a nové stěny. Trapně jsem se znovu a znovu přistihoval, jak tupě civím s otevřenými ústy. Pasáže punkových rytmických úprků střídaly sonické hlukové erupce, koupání ve vodopádech echem opakovaných zvuků i tichounké ševelení melancholických tónů. Barevná hudba bez světel. Šamanský rituál bez drog. A hudba beze slov. Celý koncert byl totiž až na jedinou výjimku, kdy se postavila k mikrofonu basistka Lucy Atkinson, pouze instrumentální, nicméně nevadilo to snad ani na vteřinu. Atmosféra jen stěží popsatelná, prožitelná nejen sluchově, ale i fyzicky celým povrchem těla i psychicky dalšími smysly. Závěrečná skladba ( no jistě, že došlo potom i na přídavky...) pak byla jemná, pomalá a vyzněním téměř akustická; dobře by se vyjímala v repertoárech takových Tindersticks, Lambchop či Cranes.

Pokud máte rádi všechny výše zmíněné a vyjmenované spolky, můžete si opravdu rvát vlasy, že jste TOHLE prošvihli. Veškerá snaha cokoliv popsat tady suše přichází vniveč. Zkrátka ohromující zážitek, po kterém se jen těžko vracelo do všední reality. Pro mě objev roku, koncert roku, tečka.