OTK - Sona a kuva

Zatímco před deseti lety byli OTK snad možná poměrně typickou českou alternativní kapelou, už na minulém albu Kot se dostali do míst, kde jim není na míle rovného. Zeptejme se slovy klasika: "Kam s nimi?" a pokusme se je natlačit do všeobjímající škatulky post rock. Bude to Odporně Těžké Konání a stejně budou všemi štěrbinami utíkat. Ponechme jim tedy vlastní vyjimečnost, s níž pronikají žánrovými šuplíčky stejně snadno jako nůž máslem a pro kterou by se na respektovaném labelu Touch and Go nejspíš závistí utloukli a podívejme se se na zoubek dalšímu počinu kapely, která umí na koncertech někdy i pěkně nudit, ale je na deskách počínaje tou minulou (a jak se za chvíli dozvíte Sonou a kuvou prozatím nekonče) prostě nedostižná.

Oslavovat zvukařské úspěchy Ondřeje Ježka by bylo jen nošením dříví do lesa, stejně tak prostý výčet producentských veličin, kteří přispěchali s pomocnou rukou, by mohl působit samoúčelně. Důležitý je výsledek! A ten je už na první poslech tak do detailů promyšlený a "vypiplaný", že bude velmi nesnadné hledat mu v domácích luzích a hájích rovného. Sona a kuva je především dobrodružné bloudění bohatým a proměnlivým zvukovým porostem, který trochu klame tělem a je pastvou patřičně napínaným slechům. Ale není důvod bát se zavřít oči a jen se v něm bez intuitivně tápat - Okresní Turistický Klub je stále nadosah.

Úvodní A. Letec z počátku dynamicky bují a rozpíná se prostým přišlapováním plynu v úderech do kovově znějících strun, ale pak už OTK nechávají své typické lo-fi skladby v hi-fi kvalitě olizovat a prorůstat všemožnými organicky špinavými či chemicky vycizelovanými zvuky. Jsou to jednoduše písničky, oděné do podmanivé postmoderní koláže, v nichž se ve vrstvách prohánějící se střípky různorodých inspirací a nálad spojují v ojedinělý, barevný novotvar, který drží až nezvykle při sobě. Mám svoji zemi rád dokonale dokresluje basklarinet, křehká Sopka tempově téměř stojí na místě a naopak Pandořina lednička dává zklidnělému posluchači ránu do zátylku, když gradující skladba vrcholí zmítáním se mezi mohutnými údery bicích, srdcervoucím zpěvem a intenzivními disonantními stěnami. Nakonec ho vyplivne u posmutnělého rybníka čechraného ambientním větříkem...

Ach jo, jak to všechno jenom nacpat do slov, aby člověk neměl pocit, že na něco zapomněl? To se prostě musí slyšet! OTK totiž natočili neobyčejnou desku, na které je stále co objevovat. Pokud tohle není největší záruka kvality a nadčasovosti, tak sním svůj skalp s octem a cibulí, jak říkával Sam Hawkins. Dobrá, nebudeme si namlouvat, že je úplně dokonalá, ale tak jako tak prostě musím sáhnout k titulu deska roku (v dubnu s laskavým svolením dvanácti měsíčků).

PS: Taky za ten krásný booklet!!

Dvě skladby k poslechu si můžete stáhnout zde, web OTK je na adrese www.noise.cz/otk/.