You cannot hold d.i.y. - it is an adjective - made in Ouzel Records

Ouzel records malá italská značka vznikla v roce 1998 původně jako tzv. tape label, tedy label vydávající nahrávky na kazetách. 17. srpna téhož roku vyšel první počin nahrávka kapely Morose přesně dle DIY etiky: doma nahrané EP, okopírované, ručně kolorované obaly svým způsobem každý kus originál. V roce 1999 byl zakoupen počítač a od té doby se datují nahrávky na formátu CD-R. V roce 2000 to byly desky projektů Deleted, ONQ a Morose (na poslední dva vyšly recenze na Freemusic). Nová etapa fungování Ouzel rec. nastává v roce 2002, kdy vychází už lisovaná kompilace 19 kapel - "you cannot hold d.i.y. it is an adjective", která mimo výše zmíněných domovských kapel obsahuje i materiál spřízněných kapel - jak Mauro Costagli (šéf labelu a instrumentalista v hned několika souborech) sám říká: "muziku našich přátel a oblíbených skupin".

Nejznámějším jménem kompilace jsou bezesporu June of 44 (usa), které asi návštěvníkům stránek Freemusic netřeba představovat. Mimo nich je tu řada dalších zajímavých kapel: Lo-fi Sucks! (ita), Ian Simpson (sco), Morose (ita), Cary Quant (ita), Klimperei (fra), Jumpin Cherries (ita), Prague (gb), Onq (ita), Minmae (usa), Milaus (ita), Darryl Leigh Blood (usa), Skoda (ita), The Zen Circus (ita), Spiralman (ita), Azucena (ita), Luke (ger), En (ita) a The Colours Seen From Behind (ita) - jejich jména vám budou nejspíše neznámá, ale mohu potvrdit, že většina z nich není kvalitativně o nic horší, než zmínění June of 44. Kompilace v žádném případě není jakkoliv jednostranně zaměřená. Pestrá mezinárodní sestava kapel mapuje rozsáhlé území nezávislé hudební krajiny od post punku, indie rocku, post rocku až k indie folku. Každému, komu nestačí unášet se líným středním proudem, ale má rád raftování v nevypočitatelných independent peřejích, si zde přijde na své. Abych vás ale neodbyl pouhým seznamem zúčastněných skupin, zmíním se alespoň o těch nejzajímavějších jménech kompilace.

Darryl Leigh Blood (True Harts) se prodírají zaplevelenými psychedelickými country pěšinami, podobným těm, kterými procházeli v 80. letech krajané Walkabouts. Kapela Skoda má sice jméno, které Čecha nenechá chladným, ale k tomu abych je zde zmiňoval, by to bylo poněkud málo. Jejich Calco Jane je svěží swingující skladba s rozpustilými hammondkami a rozostřenou kytarou. The Zen Circus použili pro změnu zkreslený vokál píseň Pablo (are you?) je schizofrenním způsobem neotesaná i přitažlivě elegantní zároveň. Nediskotéková Disco dancer od Milaus se probírá tématy z pavementovského vrcholného období desky "Crooked rain croocked rain". Spiralman zveřejnili postrockovou etudu Grace, kde skloubili nervózní hypnotický rytmus, na jehož vlnkách si poskakuje acidová kytara a v závěru "dusítková" trumpetka. V té souvislosti mne napadají naši Waawe a vůbec nevadí, že ti mají saxofon. O to koneckonců nejde. Tady jde o podobné postupy, zdroje a výsledný pocit. Takový mám z více kompilačních songů třeba z El cuervo od Acuzeny ti přidávají topolovský klavír a pár stoptimů. Mnohovrstevnatá Too far too big svědčí o vyzrálosti projevu skupiny s kratičkým názvem En. Mimo rockově klasických nástrojů přidávají i náladotvornou trubku. Poslední kapelou, kterou bych rád zviditelnil, jsou francouzští Klimperei La valse des sables si vystačí bez bicích i kytary, jen s klávesami, pianem a elektronikou. Žánrově těžko polapitelní a neotřele hraví.

Díky tomuto kompilačnímu albu se podařilo Ouzel rec. získat smlouvu s distribučními firmami Goodfellas (ITA) a 11345.com (USA), a tak je nyní mnohem větší šance, že si jejich desky poslechne více lidí, než tomu bylo doposud. A plány do budoucna? V první řadě nová deska Morose "La mia ragazza mi ha lasciato", a v kooperaci taktéž projekty Cane Andaluso, Kimera a Under My Bed.